Zimní přechod Králického Sněžníku (26. - 28.března 2005)

cestou na Králický Sněžník

Najdeme si seník, pokoříme Sněžník, notovala jsem si od pátečního rána - a opravdu, seník jsme našli, kýžený vrchol zdolali a k historkám ala Jizerské hory přibyla jedna ala Sněžník. To proto, že Králický Sněžník už není pohořím jen matně tušeným kdesi u Jeseníků. Stala se z něj taková naše malá soukromá K2 a zároveň důstojné rozloučení se zimní sezónou.

Původní plán zněl - přechod čehokoliv na sněžnicích. Vylučovací metodou - v Tatrách laviny, v Krkonoších ochranáři, v Jeseníkách davy běžkařů, všechno ostatní moc nízko - jsme dospěli ke Králickému Sněžníku. Jenže pak se ukázalo, že náš plán má jednu zásadní trhlinu. Půjčit si sněžnice pár dní před akcí? Nemožné. Běžky jsme zavrhli jako nepraktické příruční zavazadlo a rozhodli se určenou trasu zdolat čistým alpským stylem :o) S tím, že když to kvůli množství sněhu nepůjde, stočíme se někam do nížiny. Nešlo to, ale stejně jsme neobrátili a dostalo se nám tak cti přivítat časné předjaří v místech kde se zima jen nerada vzdává vlády a díky tomu je tu jaro skutečným jarem. S potoky ženoucími se plnou silou ještě hluboko pod sněhem, s prvními ostrůvky suché trávy na východních stráních, s nezaměnitelnou vůní vlhké země přinášenou větrem navzdory studeným závějím všude kolem.

Cesta z Prahy trvá vlakem víc jak tři hodiny, máme proto dost času duševně se připravit na počasí za oknem. Odevzdaně koukáme do kraje pokrytého mlhou a nemůžeme se zbavit dojmu, že Čechy se skládají jen z polí rovných jak stůl, žádný les, nikde náznak sebemenšího kopce. O sněhu nemluvě. Při průjezdu Kostelcem nad Orlicí se to sice v parku bělá, ale jsou to jen obrovské koberce rozkvetlých sněženek.

Ale dočkali jsme se. Jak se v poslední hodině jízdy přibližoval masiv hraničních hor (matně tušený v mlze na obzoru), přibývalo kolem vlaku sněhu. Vystupujeme v Dolní Lipce, obci, která silnicí bez většího provozu nepozorovaně přecházi v Prostřední Lipku, kde se napojuje turistické značení z Králík. Červená šipka za posledními domky odvážně ukazuje kamsi do luk, do mlhy, do sněhu. Cesta samozřejmě žádná. Čas od času se před námi vynoří osamocený strom a značka na jeho kmeni nás ubezpečuje o správnosti směru. Sníh je mokrý, na loukách to bublá a čvachtá a ve vzduchu visí ono nedefinovatelné cosi jako přezvěst blížícího se jara. Jen daleké výhledy slibované mapou se nekonají.

Po prvním stoupání na Roudný, kdy jsme donuceni definitivně přijmout myšlenku, že tohle jaro je ještě pořád spíš zima (zejména co se výšky sněhové pokrývky týče), přicházejí ke slovu návleky. Boříme se, ale ještě pořád nám těch patnáct km na Sněžník přijde v pohodě zvládnutelných. Přesto se v předtuše věcí příštích rozhodujeme místo plánované cesty po hraniční zelené pro přímější červenou variantu. Za rozcestím U křížku následuje další dávka luk a silnička k rozcestí modré a červené U obrázku. Odbočujeme do lesa. Cesta sice pokračuje vrstevnicí, jenže sněhu je nad kolena a rychlost přesunu klesá k záporným hodnotám. Definitivně se do nich ale zhoupnout nehodlá neboť naše zásada zní - vzadu už jsme byli a vepředu to třeba vypadá líp.

Jako na zavolanou zhruba kilometr za odbočkou nacházíme seník. Je sice jen něco málo po půl páté, ale váháme sotva pár vteřin. Snad je to přemírou čerstvého vzduchu po dlouhé zimě, že ihned zalézáme do spacáků, neobtěžujeme se ani večeří a budíme se až druhý den. Po včerejší mlze ani památky, v korunách stromů probleskuje slunce a modrá obloha. Je čtvrt na deset, k vrcholu Králického Sněžníku zbývá "pouhých deset kilometrů". Máme možnost na vlastní kůži ochutnat nekonečno. Jeden krok, druhý krok, žuch po koleno do sněhu. Jeden, druhý, třetí, žuch do půl stehen ve sněhu. Vyhrabat se a znovu, raz dva tři... Z našeho seníkového nocležiště jsme vyrazili ve čtvrt na deset a na vrcholu Králického Sněžníku o deset km dál stanuli o čtvrté hodině odpolední.

V pravé poledne odpočíváme na půl cesty u Zbojnické chaty. Míjí nás několik běžkařů, žádný neopomene prohlásit něco ve smyslu, konečně skončí ta rozšlapaná stopa...kupodivu se nekoná žádný lynč. Na naší obranu musím říct, že kde to jen trochu jde, ťapeme mimo stopu, která stejně místy stopu už jen připomíná. Nicméně je fakt, že v některých místech nám sníh udusaný lyžemi dost pomohl, bořili jsme se jen každý pátý krok.

Přes údolí se otvírají výhledy na docela pěkné sjezdovky z protějšího hřebene. Cesta je stále rovná, vrstevnicová, kousek prudšího stoupání nás čeká až za Zbojnickou chatou. Běžkaři, kteří nás před chvilkou míjeli jsou už jen malými tečkami na druhé straně údolí, kam se my budeme plazit ještě nejméně hodinu. A bůhví kde je jim konec, když se dostáváme k poslednímu stoupání, a před námi se objevuje závěrečná rovinka zakončená kupodivu holou strání k vrcholu Sněžníku. Vlevo se připojuje zelená značka z Polska a kolem to začíná vypadat jak na Václaváku. Běžkaři, skialpinisté, pěšáci. S chutí vyměníme na posledních metrech sníh za suchou trávu a vřes.

Vrcholek Králického Sněžníku je nezvykle rozlehlou náhorní plošinou. Ještěže jsou na ní zbytky kamenné rozhledny, která zůstala ležet kam po odstřelu v roce 73 dopadla, jinak by přímo z vrcholu moc vidět nebylo. Docela tu protahuje, mraky nad Polskem se černají skoro dešťově a večer se blíží, tomu úměrně vrcholovou siestu zkracujeme a začínáme sestup.

Míjíme zbytky turistické chaty, kamenné slůně známý to sněžnický symbol, pramen Moravy ztracený pod sněhem. Vpravo od stezky se prudké stráně sbíhají k lince údolí, jímž Morava protéká do vnitrozemí, jako na dlani máme naši výstupovou stezku sem. Vidět jsou hnědá nezasněžná pole v podhůří. Sestup pokračuje k Adélinu prameni. Oproti výstupu jsme rychlí jak blesk. Z téhle strany sem chodí mnohem víc lidí (a to i pěších) a je tu prošlápnuto. Na rozcestí u pramene se rozhodujeme co dál. Kaplička 2 km. Chata Návrší 1,5 km zní lákavěji, takže volíme směr k ní s tím, že se pozeptáme na nocleh, oni nám řeknou nemáme a my budeme mít dobrý pocit, že pod tím širákem prostě spát musíme. Dokonalý do puntíku splněný plán. Už se šeří, když se od chaty kus po silnici a pak cyklostezkou vzhůru vracíme ke kapličce. A že je to kaplička pěkná, opravená, s širokým zápražím, ani nestavíme stan a po večeři ještě dlouho debatujeme opřeni o zeď. Předjarní pohoda.

V pondělí už scházíme z hor do jara. Sněhu ubývá, po Stříbrnicích pobíhají koledníci a u potoka před Starým Městem nám přes cestu hopsají žáby. Neustále se otáčíme k vrcholkům z nichž jsme právě sestoupili a v duchu plánujem další výpravu do těhle míst.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007