Šnekiáda - pohádky pro otrlé

Bylo nebylo, kdo ví. Určitě byl sníh. A spousta vody. Nahoře i dole. Sem tam nějaký kořen. Samozřejmě bludný. Taky šílení značkaři, co s prázdným výrazem v očích a plechovkou barvy v ruce křižují zemi od Boubína ke Kremenci. Jen občas se jim mihne ve tváři záblesk jasného vědomí a v těchto chvilkách pak podle dosud nejasného systému malují po stromech barevné obdélníčky.

Jako tenkrát na Medvědí stezce

Psal se rok 1995. O páté hodině ranní vládne v kuchyni nefalšovaná šumavská zima, která se od té venku liší jen tím, že tu nesněží. Během půlhodiny se všichni jakžtakž přivádíme do bdělého stavu, snídáme a v půl šesté už šlapeme směr Lenora, abychom v šest dvacet zjistily, že vlak samozřejmě nejede. Návrh absolvovat trasu v opačném směru kupodivu prošel. To jestli stihneme nějaký zpáteční spoj momentálně nikoho nezajímá. Je krásné sněžné mlhavé ráno.

Už sto metrů za vesnicí hlásí Dana mokro v botách. Vzhledem ke skutečnosti, že podrážkou jejích botasek lze prostrčit prst, nic zvláštního. Po nepříjemném stoupání na Radvanovické sedlo, kde leží, jako ostatně všude, několik centimetrů mokrého sněhu, už nám do ponožek zatéká všem. V nekonečné šedi se občas objevují záblesky modrého nebe a čas od času na nás skrze mlhu romanticky jukne sluneční kotouč. Ostatní se mě snaží přesvědčit , že se jedná o fatu morganu.

Za Českými Žleby mizí sluníčko definitivně v mracích, mlha houstne a nepříjemně se zahryzává do krytých i nekrytých částí těla. Na cestě ke Stožecké kapli leží polom a stopy vedou kamsi do nitra šumavských hvozdů. Vydáváme se po nich, míří tzv. furt pryč. Kamarádi mě začínají podezřívat, že jsem využila situace a táhnu je neplánovaně ještě na nějaký kopec. Omyl, stejně jako včera netuším, která bije a mám jen nejasný pocit, že všechno včetně nás, je někde úplně jinde než by mělo být. Ale právě vzhledem ke včerejšku mě nijak nepřekvapuje, když se z mlhy před námi vynoří něco ne nepodobného právě Stožecké kapli. Dlouho se nezdržíme, lezavá zima o sobě dává brzo vědět, a kloužeme polomem zpátky k Monice, která ztracena mezi větvemi cestu předčasně vzdala.

Po zjištění, že je nás zase všechny pět, se s ní a Danou loučíme. Po udělení posledních rad ohledně jejich zpáteční cesty přes Soumarák (které, jak se později ukázalo, se zcela minuly účinkem) pokračujeme do Černého Kříže. Nálada je optimistická, jen vytí vlků nesoucí se od Stožce připomíná, že není ještě zdaleka všem závějím konec a my jsme teprve v půli cesty. Černý Kříž je východiskem poslední etapy letošní Šnekiády, Medvědí stezky.

I tady je v lesích spousta polomů, pomníček posledního medvěda se mezi padlými kmeny téměř ztrácí. Počasí se trochu vylepšuje, jen vody přibývá. Co je cesta a co potok už nikdo z nás dávno nerozlišuje. Zablácené až za ušima se dostáváme ke Schwarzenberskému kanálu, který je nám zpřístupněn díky Pavliným praktikám z brněnského podsvětí a Slávčině vlásence.

Bůhví, kdo z nás se tady neuváženě zmínil, že dneska jsme ještě nebloudily. A bůhví, který skřítek si kdesi radostně zamnul ručičky - co jste chtěly, máte mít.

To bylo tak. Sotva se objevily první skály, Slávka ztratila zábrany, popadla foťák a přidala rychlost. Pak už jsme slyšely jen neartikulované výkřiky nadšení a občas zahlédly v dáli červeného kulicha. A najednou jsme neměly značku. Vedeny intuicí, držely jsme se cesty, respektive po ní se valícího potoka. Ze šutru na drn, z drnu na šutr, ale mokro si nás vždycky našlo.

Podařilo se nám vyplavat na lesní silničku. Pravda, že už jsme byly utahané jak šneci po maratonu. Jenže značka přece musí vést pár metrů nad námi. A vedla. Až úplně na vršku kopce, z kterého jsme právě slezly. Vlastně dodnes nevím, co ty dvě přimělo, že zareagovaly na mé halekání a pustily se za mnou vzhůru. Značku jsme tedy našly, bohužel jen proto, abychom ji po dalších sto metrech definitivně ztratily. Smířeny s osudem, spouštíme se na nám již známou asfaltku. Její délka byla nekonečná a každých padesát metrů na ni ústil podobný průsek, jakým jsme dnes už několikrát šlapaly. Po zralé úvaze jsme usoudily, že toto uspořádání je záměrné, a po cestě čas od času projíždí horská služba sbírající (dle roční doby zmrzlé nebo utopené) turisty, kteří sešli z Medvědí stezky.

Naše nohy, resp. to , co z nich v botách zbývalo, se ozývaly stále hlasitěji. A když Slávka začala tvrdit, že vidí v dálce domečky s červenými střechami, vtírala se myšlenka, zda nejde o počátek sněžného šílenství. Naštěstí to byla Ovesná. Začínalo pršet.Bohužel do odjezdu vlaku zbývala víc než hodina času.

Po tomto zjištění jsme se vypotácely z vymrzlé vlakové zastávky a s heslem "Choď nebo zemřeš" na rtech jsme pravidelným krokem začaly odměřovat dřevěné pražce - tam, zpátky, tam, zpátky - a to jednak za účelem udržení provozní teploty v botách a jednak i pro udržení příslušného svalového napětí dolních končetin, kteréžto při zastavení pohybu jevily snahu zcepenět. "Kdo šlápne mezi pražce, je mrtvej člověk" prohlásil kdosi. Na nechápavé obličeje nám vysvětlil, že ve tomhle stavu už nebude nikdo z nás schopen zvednout tu nohu zase zpátky a tudíž bude muset trpně čekat, až ho přejede vlak.

Ty poslední tři kilometry od vlaku už jsme se pohybovaly jen silou našich pevných vůlí. Ještě jsme netušily, že nás uvítá sdělení, že sporák nechce nejspíš hořet, protože ta voda už tam stojí dvě hodiny, aniž by se vařila. A že navíc došlo dřevo a čeká se jen na nás, abychom mohly jít nařezat další.

Za tmy se konečně slézáme v blízkosti kamen a do tmy se ozývá debata o cíli další túry.

Rok předtím se v našem slovníku poprvé objevilo slovo Šnekiáda...

Začalo to zcela nenápadně...jak také jinak...

Sobota, pět hodin ráno....Dana rachotí v kuchyni a celkem úspěšně zatápí, abychom my ostatní, vstávající o šesté nemusely odlamovat rampouchy z hrnečků na čaj. Po půl sedmé kráčíme pokojně na autobus, který nás má dopravit do Strážného. Blížíme se k zastávce a mě jímá ničím nepodložená, leč neblahá předtucha...pohled do jízdního řádu stojí na její straně. Náš autobus odjel již před hodinou. Navrhuji dojít těch šest kilometrů po svých... soudce Lynch se směje ze křoví...

K násilí sice nedošlo, leč cesta ubíhá za hrobového mlčení. Teprve doplnění zásob ve Strážném prolomilo ledy a my již veseleji vyrážíme po naplánované trase. Sníh a vítr střeží naše kroky, ledové krystalky nutí stáhnout kapuce bund až k nosu.

První stoupání, první ostrůvky sněhu zcela zákonitě se objevující zrovna v místech, kterými musíme projít. Nevěřící Tomášové z nížin konečně uvěřili , že šumavské jaro bývá poněkud specifické... Přiznávám, že i mne napadaly rouhačské myšlenky, zda se na prameny Vltavy vůbec dostaneme. Nahlas jsem se raději nezmiňovala, však ono se uvidí...

Knížecí Pláně, prohlídka obnoveného hřbitůvku následovaná úvahou o zbytečnosti velkých gest. Na obzoru kamenité temeno Luzného a vysoko nad námi ruiny domů na Bučině. Slávka poklusává i v těch největších závějích vpředu a já s Pavlou se marně snažíme udržet tempo. Nahoře dáváme lehký odpočinek a svorně se shodujeme v tom, že odbočit předčasně do náručí civilizace by bylo pod naši úroveň. Když už něco, tak až do konce.

Bude hůř , tvrdila jsem ještě na chatě. A bylo. Že dole svítí sluníčko a kvetou stromy? Pche, to si povídejte někomu jinému. Tady leží souvislá sněhová pláň a jen vítr, sníh a my se prohání zimním dnem. S dalšími metry stoupání utichá veškerý hovor. Začínáme být vděčné matce přírodě, že dneska vynechala sluníčko. V rozměklém sněhu bychom tu asi strávily noc. I tak je pohyb po ledové krustě doprovázen obtížemi, kdy po několika normálních krocích člověk zapadne až po kolena. Utěšuje nás, že kolem je spousta stop dávajících znát, že někdo tu prošel již před námi. Nelze si ovšem nevšimnout, že otisky řídnou až úplně mizí. Dumáme, kolik turistů tu bídně zhynulo a jak hluboko pod sněhových příkrovem leží jejich ostatky, příp. zda nebyli sežráni vlky a medvědy.

Konečně nahoře. Euforicky objímáme vrcholový rozcestník v naději, že dolů to přece musí jít snáz. Byl to jen vtip. Střídáme se v roli vedoucího průzkumníka, odvážně se vrhajícího vpřed a zkoušejícího pevnost ledové kůry. Terénu neznalým musí naše kličkování připadat přinejmensím zvlástní. Tím spís, že co chvíli někdo z nás zaujímá polohu ležícího střelce, příp. vytváří zajímavé taneční figury ve snaze získat ztracenou rovnováhu.

Na prameni Vltavy potkáváme první poutníky dnešního dne, též tu bleskově obědváme a další cesta už je procházka rajskou zahradou. Sníh na cestě je umrzlý a udusaný a dva kiláky před Kvildou jako když utne, sníh pryč. Začínáme potkávat výletníky, dokonce i pár šílenců na kolech. Poťouchle se usmíváme.Mraky se trhají , a když vylézáme na louky před Kvildou , svítí sluníčko, blatouchy kvetou, tráva se zelená a ptáci řvou. Že je nahoře půl metru sněhu a vánice? Hm, to nám nevykládejte.

V autobuse domů znovu probíráme dnešní den. Svým "tam už to známe" deptáme spolucestujícího ochranáře, který se nám marně snaží poradit nějakou zajímavou trasu pro následující dny. Nálada je výborná, že si troufám přiznat i takovou drobnost, jako že náš autobus nejede až domů, ale budeme muset ještě tři kiláky pěšky. Prošlo mi to.

Doma nás vítá Dana s hrncem guláše. Nějak sice zapomněla, že nás není dvacet, ale jen čtyři... naštěstí ani fádnost stravy v průběhu příštích dní neubrala nikomu z nás elánu pro další putování

A jak to bylo dál? ... no jak? ... píše se rok 2004

Dovolím si teď trochu nostalgie. Od naší první Expedice uběhlo více než deset let. Myšlenka Šnekiády se měnila, stejně jako jsme se měnili my. Šnek Vladimír rozhodil svoje sítě ....a my se nechali lapit. Naše kroky po jeho boku už dávno vedou i jinými stezkami, než jsou šumavské jelení chodníčky. Protože Šnekiáda už dávno není pochod nad třicet kilometrů v extrémních podmínkách, Šnekiáda neznamená jen a pouze Šumavu. Šnekiáda je stav mysli a její zákony platí stejně dobře na úbočí Boubína, jako na vrcholcích Malé Fatry, stejně dobře u Lipenského jezera jako u jeho severského protějšku jménem Inari. Nejsou to vždy stejní lidé, ale to co je spojuje stejným zůstává. Nebe nad hlavou a touha něco prožít. A o tom to všechno je :o)

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007