Slovenský kras, Stolické vrchy (12. - 20.srpna 2005)

Slovenský kras

Žijí si vlastním životem, strmými srázy oddělené od okolního světa. Specifické klima, specifická fauna i flóra. Opar tajemství se vznáší mezi propastmi a jeskyněmi s jejich romantickými názvy. Diviača priepasť, Vlčia diera, Zvonivá jama - bezděky mě napadá srovnání se Zadní zemí. I planiny Slovenského krasu jsou místy, kde se na malém prostoru dají nachodit desítky kilometrů a stále je co objevovat. Díkybohu zatím nejde o oblast masové turistiky, takže i přes status národního parku tu panuje jistá volnost.

Noční rychlík a navazující osobák, slovenská klasika. V sedm hodin vystupujeme v Košicích, o půl deváté odjíždí přípoj do Turni nad Bodvou. Nádražní hala ani přilehlý park nevypadají moc vábně, naštěstí do centra je to skok a tak snídáme v rozkvetlém parčíku poblíž kostela. Máme to i s několika kulturními zážitky. Za parkem přecházíme nadjezd, po pravé ruce nás zaujme domek s mnoha věžičkami a chrliči, takže si všimneme i cedulky oznamující, že tu svého času sídlil E. Beneš. V centru Dóm sv. Alžběty, údajně nejvýchodněji položená gotická katedrála v Evropě. Pak zvon sv. Urbana - z ohně vzešel, to když byl roku 1557 ulit ze zvonů roztavených při požáru města, a do ohně se navrátil, když roku 1966 vyhořela Urbanova věž. Později byl zrekonstruován a vystaven vedle věže. Při zpáteční cestě k nádraží doslova šlapeme po vykopávkách, protože archeologickou expozici historie města tu mají zakompovanou přímo do chodníku.

Koleje jako podle pravítka se ne a ne vymotat z nevábné průmyslové zóny. Tak trochu jako Železné hory od Třemošnice. Prudké svahy se siluetou hradu se zvedají z industriální roviny. Ovšem opuštěním vlaku v Turni nad Bodvou se rázem ocitáme v daleké exotické zemi. Maďarština je pro nás naproto nepochopitelným jazykem a jih Slovenska je kraj, kde se pomalu jinak nemluví.

Drápeme se na kopec s Turnianským hradom, který z dálky vypadá jako kdyby si sem odskočil z Českého Středohoří. Stejný homolovitý tvar vrcholku, jen ta zřícenina je o něco mohutnější. Na kamenech u cesty se vyhřívají obrovské zelené ještěrky. Draci z planin. Sedí nehybně objetivu nadosah, ale než stihnu zmáčknout spoušť, mizí v trávě. Závidím jim jejich nehybnost, protože slunko praží a z nás leje pot všemi póry. Po obhlídce zříceniny po ještěrčím způsobu zaleháváme na hradbách, před námi týden volna. Jen výhledy odsud mne trochu zklamaly. Směrem na Hajskou dolinu tvořenou srázy Jasovské a Zádielské planiny to ujde, ale z druhé strany útočí na smysly (a to mnohem agresivněji) hukot aut z hlavní silnice, která vlastně kopíruje v údolí naši budoucí cestu a na kterou tudíž koukáme (a hlavně posloucháme) kdykoliv se ocitneme na kraji planin. Navíc výhledu vévodí velký lom a na něj navazující cementárna.

V ústrobách hradu se vystřídalo mnoho skupinek turistů než jsme se rozhodli znovu vykročit pod rozpálené letní nebe. Směr Zádielská planina. Stoupání, slunce, minimum stínu, zásoby vody se tenčí. Ale nelitujeme. Louka s vápencovými skalkami, sem tam keřík, kytky pro které chybí jména. Vkročíš mezi ně a do vzduchu se vznese mračno motýlů. Slovenský kras poprvé. Místo, které nelze minout, aniž by člověk na chvíli neusedl do trávy a nenechal působit okolí na všechny své smysly.

Dál pokračujeme po trochu zašlé značce naučné stezky zprudka dolů k ústí Zádielskej doliny. Myslím, že superlativy v průvodcích trochu přehánějí, za ten týden jsem viděla mnohem hezčí místa. Pohled na majestátní skály spadající k vstupu do údolí za návštěvu určitě stojí, ale jakmile vstoupíte mezi ně, už toho moc k vidění není. V letním parnu je to ovšem velmi příjemná procházka. Chladivý stín a uklidňující bublání potoka jsme proto ocenili, i když to znamenalo šlapat několik km po asfaltu a potkávat spoustu turistů. Zádielská chata je evidentně oblíbené výletní místo. Na přilehlé louce se zřejmě dá i oficiálně přespat. Což není náš případ. My míříme k místu, kde Šajbova dolina odbočuje k Hornému vrchu. Podle mapy by jí měla vést stezka, v reálu je to značně zarostlá kdysicesta. Stoupáme korytem potoka a připadáme si jak pionýři z dob divokého západu. Jediná schůdná soutěska do nitra hor. Po době, která se zdála nekonečná jsme dorazili k polomu. Pod vlivem optického klamu (který tvrdil, že louky jsou na dohled a nejrychlejší to bude přímo vzhůru) funíme ještě hodnou chvíli do skoro kolmé stráně, občas po všech čtyřech, lesní hrabanka a listí se s gustem lepí na naše propocená těla a kolem se kvapem stmívá. Louky s trávou do pasu jsou nám odměnou. Tentokrát beze skalek, stan se dá postavit kdekoliv. Po setmění sedíme u vařiče, kousek od nás jeleni zkoušejí svá paroží. Slovenský kras podruhé.

Ráno absolvujeme krátkou procházku bez batohů k severnímu okraji planiny a na vyhlídkový vrch, který se ukáže naprosto bez vyhlídky (spíš jsme asi vylezli jinam). V ústí Šajbovy doliny nalézáme vydatný pramen svedený do tří kovových koryt, napajedla. A ve skále přímo nad ním v okraji louky, na které jsme včera vylezli je ústí Marciho jeskyně. A hned vedle i ohniště s kuláči na sezení.

Vracet se chceme po zelené zpět k Zádielské chatě a tam se napojit na červenou půlící Horný vrch, ale jak tak šlapeme po pěkné lesní cestě, najednou značka pryč, koldokola stráň nahoru i dolů, uhnout není kam, nakonec se na plánovanou trasu napojujeme až na Borčianskem sedle blízko kapličky. Následné hledání Čertovy diery slavilo úspěch hlavně díky popisu její polohy získaného před odjezdem. Podle naší mapy totiž byla naprosto nenalezitelná (Slovenský kras, zelená edice, 1.vydání). Je v ní malovaná na opačné straně značky a ještě o kus dřív než ve skutečnosti. V reálu je vlevo od žluté (ve směru na Hrhov), na kraji lesa, takřka na dohled od pěšiny vstupující na malou travnatou mýtinu. Dřív asi vedla značka přímo k ní, jak usuzujeme ze zamalovaných obdélníčků na stromech. 186 m hluboká a rozhodně zvenčí nejpůsobivější ze všech zhlédnutých propastí. Slovenský kras potřetí (a kam se hrabe Zádielská dolina :o)

Lúčanské jazierko je zarostlé, ale v opravené studánce(skoro spíš studni) s čistou vodou a spoustou žab (snad též čistých) je hladina vysoko. Pro nocleh volíme až louky u Mútnej studni. I tady teče voda, a to z pramene upraveného přímo v kořenech staré vrby. Stavíme stan u lesa mezi jalovci a drnovitými chomáči trávy. Ráno pokračujeme loukou (z okraje výhledy na Krásnou Horku) a pak už lesem až k Jablonovskému sedlu. Vzhledem k našemu vstávání a kochání se jsme tu akorát na oběd. Přestože zezadu vypadá Koliba jako podřadný motorest, vyplatí se vlézt dovnitř a osobně se přesvědčit, že ve sktutečnosti jde o útulnou hospůdku.

Silická planina je největší a asi i nejcivilizovanější. S vodou je to tu slabší, i když je pravdou, že prameny nijak intenzivně nehledáme. Není u cesty, tak není. Zastávku děláme jen na Dievčenskej skale, hlavním cílem jsou Bukové jámy. Musíme být někde nad nimi, když spadlo prvnich pár kapek. Na jámy už nedošlo. Nakonec se mi daří přesvědčit Martina, že stát v průtrži mračen pod stromem až do rána je nepohodlné. Přesunujeme se o kus dál a na prvním rovném plácku u cesty bleskově stavíme stan. A leje a leje a leje. Naštěstí se tady všechno rychle vsákne do země a pod plachtou je nám hej. Mrholí i ráno, vyrážíme až po poledni. Louky před Silicí intenzivně využívané k pastvě ovcí přecházejí do polí, za kterými už vyčuhuje špička silického kostelíka.

V Silici dokupujeme zásoby a za posledními domky se opět vrháme do divočiny představované stezkou v křoví. K Silickej ľadnici vede značená odbočka. Visí tam rampouch, ale se vším tím zábradlím a betonovými plošinkami to nějak není ono. Následuje prudký sestup (člověku ani nepřijde jak byl vysoko) do Gombaseku, kde by podle mapy měl být kemp. Představovala jsem si slovenskou Macochu, davy turistů, fronty u pokladen. Ale tady nebyla ani noha. Jakýs takýs život (zahrnující pár lidí z obsluhy) panuje v bufetu. Kemp představuje malá svažitá loučka s rozbitým plotem a dřevěnými přístřešky zarostlými travou. Kromě jedné kempující maringotky opět nikde nikdo. Nakonec se v bufetu dozvídáme, že kemp k nim nepatří, ale pronajímají chatky na vedlejší louce (400Sk/chatku). S blížícím se večerem se kemp i chatky zaplňují, takže to tu přestává být tak depresivní.

S nadějí na lepší počasí při pohledu na jasnící se oblohu usínáme, ale ráno zase mrholí. V Gombaseckej jaskyni to tak nevadí, ale parádní liják se spouští i po jejím opuštění a tak sedíme u čaje a dumáme co dál. U vedlejšího stolu kdosi mluví o autobusu do Domice. Jedeme na výlet. S přestupem v Plešivci se skutečně dostáváme až k jeskyni Domica. Prohlídková trasa mi přišla docela krátká na to, že se prostory táhnou přes hranici až do Maďarska. Většinu času stráveného v jeskyni zabírá čekání na svezení lodičkou, protože se v jedné musí vystřídat celá ta obrovská masa turistů co je najednou pustí dovnitř. Průvodkyň s sebou máme několik, ale evidentně nikoliv kvůli lidem (tipuju, že proto, aby si měly s kým pokecat a nebyla jim dlouhá chvíle). Že je čekání únavné i pro návštěvníky nikoho nezajímá. Přitom by stačilo málo. Místo vzteklého pokřikování na ty co se jen trochu vzdálí od nástupního mola, si jít stoupnout o kousek dál a umožnit tak ve chvíli čekání prohlížet si obrovskou jeskynní prostoru a hlavně ta krásná kaskádovitá jezírka bez toho, ze by jim někdo za zády ulomil krápnik či se vydal do neosvětlených chodeb.

K večeru se vracíme do Gombaseku a po chvíli hledání u hlavní silnice nacházíme značenou odbočku na poslední planinu Slovenského krasu, kterou chceme navštívit, planinu Plešiveckou. Po třičtvrtěhodině stoupání se cesta narovnává, jsme nahoře. Ještě před setměním nalézáme propast Velká Peňažnica, která se svými 81 m patří na planině k těm větším. V mapě se opět trochu nestrefili. Ve chvíli kdy vystoupáte na planinu a žlutá turistická značka se napojí na výraznou lesní cestu a odbočí po ní vpravo, vy se vydejte doleva. Po levé ruce máte hluboký závrt, tam někde by se měla nacházet Malá Peněžní propast, tu uz jsme neměli čas hledat, stmívalo se. Proti tomuhle závratu na druhé straně cesty jsou krasová údolíčka menší, v zadní části toho druhého (z cesty je vidět skalka na zadní stěně) se nachází Velká Peněžní propast, díra do země (nikoliv kolmá, takže není vidět dovnitř). Stejně jako u Čertovy diery je tu kovová tabulka se jménem propasti, takže máte jistotu kde jste.

Vracíme se na žlutou a po několika cik cak odbočkách (na mapě vede rovně, tak nevím jestli nepřeznačkovali) se dostáváme na louku a chráněni půlkruhem keřů před silným větrem stavíme stan. Ráno pokračujeme s pocitem, že na Slovensku se snaží vodit turisty co nejdál od zajímavých míst (tady na planině co nejdál od krasových jevů), pokud možno hlubokými lesy. Navíc Martin je i po těch letech nachozených kilometrů stále přesvědčen, že mapa nikdy nelže a pokud někudy vede značená cesta tak odchýlit se od ní znamená jistou smrt v divočině. Konečně louky, přes planinu je vidět vrchol Ostrý, tím směrem je vyšlapaná pěšinka, ale jak už jsem zmiňovala mimo značené cesty hrozí nebezpečí. Tady by nás nejspíš sežrala nějaká divoká ovce (příp. neméně divoký bača). Ale stejně se jdu po té pěšině podívat a vpravo od ní v hlubokém, lesem a křovím zarostlém údolíčku nacházím vchod do Mačacej diery. Vlastně ji identifikujeme až později podle fotky na netu, prý je v ní i malé jezírko. Vracím se a Martin sděluje, že přímo u značky (jak jinak opět v křoví, po levé straně) našel převis (snad Lastovičia jaskyňa). Pak si všímáme, že v těch místech je na kameni na zemi neznatelně nakreslena šipka s obloučkem, který by mohl tu jeskyňku označovat. Žombor jsme nenašli, vlastně ho ani moc nehledáme, divoká ovce už funí v houští a Martin je z toho čím dál nervóznější, takže se vydáváme na další cestu miřící ke Gerlašským skalám.

Je tu rozcestí tří značek a odbočka na krásnou skalní vyhlídku. Mapa uvádí i pramen, ale nehledali jsme ho a do očí nás nepraštil. Na skalách nepříjemně fouká, takže se vracíme do závětří Plešiveckých luk. Chceme dnes ještě nalézt Zvonivú dieru. Kupodivu to nebylo složité, mapa tentokrát mluvila pravdu a navíc plůtek s bíle svítící cedulí byl vidět už zdálky. Díky za něj, protože jinak bychom propast hledali v některém z údolí podél cesty a ne na vršku kopce vprostře zdánlivě rovinatého křoví. Jak se k propasti tedy dostat? V mapě je vpravo na modré značce nakreslena cisterna, nelze minout, jedná se o obrovkou betonovou vanu nebo jak to nazvat, se zelenou dešťovou vodou. Ještě předtím narazíte na vodovod, zřejmě už nefunkční. Za cisternou pokračujeme ještě kousek po modré, kolem návrší dokud se vlevo neodpojí dobře znatelná cesta do louky. Mírně stoupá kolem závrtů a na kopečku (borovice) je brzy vidět ohrádka ohraničující propast. Nahlížíme do kolmého otvoru a představujeme si jak asi vypadá Sloup hrůzy (26 m vysoký krápník někde tam dole). Ideální místo na přespání, ale my chceme ještě dnes sestoupit dolů.

Horáreň už dávno nemá horára, jak o něm píše L. Mňačko, i když obývaná a udržovaná je. Za hájovnou se cesta mění v asfaltku a pokračuje tak až do Plešivce. Kousek od rozcestníku Ďulová vlevo je dlouhá louka, na jejímž horním konci stojí obrovský (a tím myslím tak pro dva skautské tábory) přístřešek se stoly a lavicemi. My rozbíjíme tábor o kousek dál v lese. Někde tady by měla být Diviačia pripasť, ale jak už jsem psala spěcháme. Závrtů je tu plno.Další den sestupujeme po asfaltce do Plešivce. Je to ještě docela dlouhá cesta, protože silnička obtáčí jako via alpina úbočí planiny a velmi pozvolna klesá k plešiveckému nádraží. Míjí nás pár lidí stoupajících vzhůru, projede auto, u cesty někdo trhá červené plody dřínů.

V Plešivci na nádraží se dozvídáme, že trať do Ochtinné sice vede, ale vlaky už tudy nejezdí. Ale že zhruba za hodinku jede autobus. Ten končí ve Štítniku, kde mají moc hezké (byť neudržované) náměstí ohraničené z každé strany jedním kostelem. Další přípoj do Ochtinej už nesháníme a rozhodujeme se dojít k jeskyni odsud. Po modré značce je to 2,5 hod., ale chceme to vzít zkratkou, protože vzdušnou čarou je to ještě blíž. Nakonec jsme to přes ty dvě hodiny stejně šlapali. Jako obvykle jsme nejdřív vyfuněli na kopec, kde se nám značka ztratila resp. místo značky se objevily zamalované obdélníčky (začínáme to považovat za slovenskou klasiku) mizící na zarostlé cestě. Vracíme se zpět dolů, kde na konci poslední louky před stoupáním odbočovala vpravo ještě jedna cesta po pár krocích nalézáme upravenou studánku, tentokrát s čolky (je tu namalovaná značka studánky, ale odbočka z hlavní cesty sem nevede, teprve pak si všímáme, že tohle je zřejmě ta původní cesta se zamalovanou značkou). Cesta odbočuje přes louku, znovu stoupá k lesu, stává se méně výraznou ale držíme se okraje lesa, přes paseku, scházíme k mělkému potoku, který cesta kříží a za ním mezi lesem a loukou vede modrá značka. Tentokrát už ta přímá z Ochtinej do jeskyně.

Čeká nás ještě slušné stoupání, propocení se u jeskyně vynořujeme z houští, v kterém by z druhé strany nikdo turistickou stezku nehledal. Stíháme akorát předposlední prohlídku. Všude tu totiž zavírají už ve čtyři. Ochtinskou jeskyni bych popsala jako nadmíru jeskyňovitou :o) Je to vlastně jen chodba, puklina, ale hodně velká. Vzhledem k absenci krápníků tentokrát průvodce vynechává všechny ty Sněhurky, draky a Tatry hore nohami, takže prohlídka se smrskává na půl hodinku (vstupné opět 100 Sk), nicméně konečně se dozvídáme nějaká fakta a Ochtinná se dostává na první příčku hodnocení navštívených jeskyní. Aragonitová výzdoba silně připomíná tu zvláštní jinovatku co jsme našli pod Chlustovem a víc než co jiného láká k hmatovému prozkoumání. Však také průvodce několikrát opakuje ať na nic nesaháme, že všechno je hlídané kamerami. Ale ono stačí, když vypočítává ty tisícovky let, po které se aragonit tvořil, aby si člověk uvědomil, že něco rostoucího tak nepředstavitelně dlouho nemůže svým dotekem zničit během pár vteřin.

Do setmění zbývají čtyři hodiny, Stolica vzdálená 7,5 - Kohút někde na půl cesty. Z prvního houští se vymotáváme poměrně rychle, ale následující paseka, stále ještě rozžhavená celodenním sluncem, už nás hostí skorem hodinu (a přitom stačilo kouknout do mapy a rovnou vyrazit na hřeben) a je jen slabou předzvěstí toho co nás ještě čeká . Maliny, kopřivy, rozsáhlé polomy, které se nedají obejít kvůli prudkým stráním nebo prostě jen proto, že jsou široké tak, že bychom museli slézat bůhvíkam. Jen značka je teď malována poctivě po každých pár metrech a vypadá docela nově. Bludný značkař evidentně zaměřil azimut a vyrazil přímo stezka nestezka. Chodí tudy vůbec někdo? Začíná se šeřit, Kohouta už jsme dávno vzdali. Snad Ostrý. Závěrečný výstup zhruba 70 stupňovou strání pokrytou polomem, to vše silně zarostlé kopřivami je vážně lahůdka. Stavíme stan přes pěšinku v maliní a doufáme, že ji nevyšlapal medvěd. Místo 2,5 hod. 3,5 ale to ta paseka, jinak to skoro vypadá, že značkaři se stavem cesty počítali :o)

Zbylých 5,5 hod. na Stolicu jdeme na minutu, a to včetně pauzy na tatranku. Ráno vyrážíme na naše poměry časně, chceme dojít do Červenej Skaly na bus a stihnout noční vlak z Popradu. Až na sedlo pod Kohútom vypadá cesta zhruba jako včera. Jen nohy jsou o něco těžší a přes popadané stromy se zvedají hůř. Ze Sedla je na vrchol skok, výhledy nulové, a tak uháníme dál. Dlouhý sestup pěšinkou ve vysokém borůvčí se poškrábaným nohám ani trochu nelíbí, ale aspoň polomy se umírnily a dají se obejít. Za Fačkovským sedlom narážíme na rozsáhlé prameniště a brzy nato potkáváme skupinku cyklistů (nedbají našeho varování a řítí se vstříc místům, z kterých jsme přišli). Těsně za rozcesníkem pod Stolicou je upravený vydatný pramen, další o trochu menší kousek pod vrcholovou loukou, o potůčcích jen tak prosakujících přes cestu nemluvě. Vrchol Stolice je plošina, mnohem rozsáhlejší než Králický Sněžník, částečně zarostlá, jsou tu maxiposedy, které by klidně mohly sloužit za noclehárnu. Za výhledy se musí kousek popojít, Vysoké i Nízké Tatry máme jak na dlani. Zdržíme se asi hodinku, vaříme oběd a po sestupu na sedlo ... následuje široká lesní cesta s výhledy do údolí a pak už jen asfalt, asfalt, asfalt až do Červenej Skaly. Vody opět všude dost, pod loukami (na mapě pramen) je dokonce svedená do trubky. Na zastávku jsme dorazili kolem šesté s pěkně ošoupanýma nohama. Bus jede o hodinu později než stojí v jízdním řádu. A patnáct minut po něm další, který naopak v jízdním řádu vůbec není. Bohužel v Popradu zrušili hospodu u nádraží, v které jsme po návratu z Muráně utráceli poslední slovenské koruny za halušky a tak jedna tradice skončila dřív než začala. Ale až na tu závěrečnou tečku splnil Slovenský kras veškerá naše očekávání, snad se tam ještě někdy vrátíme.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007