ráno u stanu

Schladmingské Alpy (17.11.-19.11.2000)

Přežili všichni. I když někteří jen náhodou.

Ještě odpoledne v telefonu Káčula tvrdila, že z Prahy budou vyjíždět kolem deváté. Tudíž od jedenácti hodin nervózně pochoduji pokojem a co pět minut lepím nos na sklo, jestli už někdo nestojí před domem. Teprve v jednu hodinu nad ránem zastavilo to správné auto. Vejr, Káčula a Jirka mi potřásli pravicí, načež pánové uvolnili několik kubických centimetrů volného prostoru v kufru do něhož se, kupodivu úspěšně, pokusili nacpat můj bágl. Nastupujeme, vyrážíme.

V půl šesté stavíme na malém parkovišti pod velkými horami. Venku je hnusná zima a nikdo nemá sílu vybalovat spacáky, tudíž vyčkáváme východu slunce smotaní na sedadlech našeho vozidla. Teprve po deváté jsme se donutili k velké převlékací akci a konečně vyrazili vzhůru. Začíná se oteplovat. Štíty hor kryje lehounký poprašek sněhu, tady dole nic. Postupujeme velmi volným tempem. Po hodině zastavujeme na malou svačinku.

Po další hodině začíná drobně mrholit. Návrh začít hledat místo ke spaní je jednomyslně schválen. A když po námi probleskne hladina jezera, je jasné že budeme spát tam. Sestup nebyl bez obtíží neboť vodopád, který se nám postavil do cesty nešlo přeplavat, ale poté, co jsme se probili křovím a zabalancovali si nad propastí, objevil se krásný plácek přímo u vody. Po postavení stanu vyrážíme na průzkum okolí a věru to stojí zato. Pak se ale znovu silně rozpršelo, takže se ukrýváme pod naší plátěnou střechou.

Během uvažování, co se stane, pokud se jezero po tomhle lijáku rozvodní postupně usínáme, takže nikdo z nás neregistruje, kdy se déšť změnil ve sněžení.

Kromě sněhu nás ráno vítá i hustá mlha. Postupujem proti proudu jakéhosi potoka, s polední přestávkou ve vymrzlé salaši. Už za šera odhazujeme sníh z malého plácku, tak akorát na náš stan. Vaříme večeři a po ní padá návrh hraní veselých her. Můžu říct, že už dlouho jsem se takhle nepobavila. Káčulu, která se neuváženě natáhla napříč stanem používáme coby topné těleso pro naše zmrzlé končetiny. Během deseti minut jsme dokonale zauzlovaní. Jen občas, to když si někdo snaží protáhnout ztuhlé svaly, se ozývají nevrlé požadaky na uzavření větracích šachet.

V noci se nikdo z nás příliš nevyspal. Nevím zda díky nadmořské výšce či vichru, co nám celou noc cloumal stanem.

Tak dneska prý si přivstaneme, abychom se v rozumnou hodinu dostali k autu. Hmm. Člověk míní, hory mění...

Kolem stanu leželo ticho. Kdosi po čemsi zašmátral v předsíňce a nahmatal sníh. Pak teprve naše boty a bágly. Po odhrnutí celty nás ale čekalo příjemné překvapení. Modrá obloha a vycházejícím sluncem zabarvené štíty hor. A taky pěkná zima. Snídani jsme tentokrát odbyli několika lžícemi těstovin od včerejška. První vylezl na mráz Vejr. Tedy nejprve musel oprášit z kalhot sníh a nalámat je do přijatelného tvaru. S botama to bylo poněkud horší, ty lámat vůbec nešly a jediné, co mohl člověk pro sebe udělat, že z nich vyklepal navátý sníh.

Než se vyhrabala Káčula s Jirkou, doba opět o něco pokročila. Pak se Vejr rozhodl , ze než my sbalíme stan, udělá si on náskok, aby nezdržoval další postup. Nedal si říct, že bude lepší držet se pohromadě, protože stejně nevíme kudy vede naše červená značka.

My se posleze vydali za ním, abychom zjistili, že červená nevede přes přes sedlo, ke kterému mířil Vejr, ale obchází horu ze strany. Tudíž jsme chvílemi koukali po Vejrech, chvílemi po značce a chvílemi jeden na druhého....to když jsme svorně nadávali výše jmenovanému. S přibývajícími výškovými metry sílil vítr. Ve stráni, kde každé uklouznutí hrozí tím, že tě kamarádi budou seškrabávat ze dna údolí, obzvlášť nepříjemný. Minuli jsme větší polovinu stoupání a opět pátráme po značce...resp. po jakékoliv schůdné cestě k vrcholu.

Na opačné straně údolí vidíme, jak Vejr nabírá zpátečku. Vysíláme signální dotaz a Vejr cosi huláká. Nikdo neví , co se děje. Nakonec se ukázalo, že se vrací, neboť narazil na ledové pole, které nešlo bezpečně přejít. Ale na tu dálku jsme se nemohli domluvit, zda jde za námi, či mu vypovědělo službu koleno a chce se vrátit. Postávali, mávali a rozčilovali jsme se tam hezkou chvilku. Nakonec jsme usoudili, že raději seběhneme dolů, než tady zmrznout v ledovém vichru. Pak jsme se shodli, že příště Vejra něčím praštíme už po ránu, poněvadž teď už to nemá cenu a opět začali stoupat.

Druhý pokus o dobytí vrcholu byl úspěšný a my uvažujeme o sestupu a návratové cestě k autu. Značka? Mizí kdesi u prudkého neschůdného srázu. Volíme traverz sněhovou plání. Jirka už se blíží k sedlu, my jsme rozhodnutí zvolit směr méně příkrým směrem. Zrovna řešíme kudy dál, když se ozve Vejrův výkřik "Jirku sebrala lavina". V tu chvíli máme srdce až v krku a z úst se nám dere cosi nepříliš slušného. Vzápětí naštěstí vidíme, že Jirka asi po patnácti metrech zastavuje a když se posléze i zvedá evidentně živ a zdráv, padá nám ze srdce kámen pomalu větší než ty hory kolem.

Proplétáme se zasněženým suťovým svahem, opět nacházíme naši bůhvíodkud se vynořivší značku a dbajíc Vejrova varování, abychom neriskovali výstup sněhem, že by se to s námi mohlo též utrhnout, vracíme se ještě kousek dolů.

A aby toho nebylo málo, za zády se mi ozývá další výkřik. Káčula stojí, nebo spíš leží zabořená ve sněhu. Pomáhám jí vstát. Křiví obličej bolestí a klepe se jak ratlík. To už je u nás Vejr, odborným zrakem posuzuje trhlinu v kalhotech na koleně, která se bohužel u šatů nezastavila. Odhaduje to na několik stehů. Zatím musí postačit kus náplasti a obinadlo.

Poté, co jsme do Káčuly nalili ešus teplého čaje, ustoupil alespoň ten počáteční šok. Od bolesti jí bohužel pomoct nemůžeme. Jirka nás utěšuje zprávou, že ze sedla vzdáleného tak dvěstě metrů už vede pohodová pěšina dolů. Vedla, ale asi tak sto metrů. Dole v údolí stojí chata, od níž už by skutečně měla vést schůdnější cesta. Leč k oné chatě máme asi čtyřista výškových metrů a pod nohama téměř kolmý skalnatý sráz. Hodiny ukazují něco po třetí a sluníčko už začíná dostávat podvečerní nádech.

Pokračujeme po horní hraně srázu s jedinou myšlenkou. Musíme se dostat dolů do tmy. Cesta je čím dál "lepší". Plížíme se podél skal, někde po dvou, někde po všech čtyřech. Na exponovaných úsecích, což jsou téměř všechny si předáváme Káčulu z ruky do ruky, nakonec si ji Jirka pro jistotu navazuje na lano, kdyby ji chytla omdlívací nálada.

Nebudu to dál prodlužovat. Šťastně a beze ztrát na životech jsme dorazili do údolí. Nemáme moc času obdivovat hvězdné divadlo nad kamenným kotlem v němž se nacházíme, protože k autu stále ještě zbývá několik kilometrů. Teprve po osmé hodině nás vítá známé parkoviště. Večeříme a pak už směr Schladmingská pohotovost, kde Káčulu obohatili o pár stehů. A k půlnoci konečně cesta domů.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007