Tak trochu jiné putování

Ze svých cest se vždycky vracím zpátky do města. Byla by škoda nevěnovat mu trochu pozornosti i na těchto stránkách. Třeba jen jako malou inspiraci, co s volným časem, když je do pátku ještě daleko.


Že je v Průhonicích krásný zámecký park ví asi každý, že se o něco dál, vlastně až za Průhonicemi v sousedství dálnice a příměstského seskupení super a hypermarketů nachází neméně nádherná dendrologická zahrada už možná tolik lidí neví. Velká upoutávka na ni sice visí při vstupu do "normálního" průhonického parku, nicméně je to taky poslední upoutávka. Nám se ji podařilo nalézt až při druhé návštěvě Průhonic. Dostat se ke vstupní bráně není pro opěšalého návštěvníka zrovna příjemná záležitost. Kolem frekventované silnice, místy bez chodníku, ale za branou zahrady už čekají pěšinky, potoky, rybníky, kytičky, lesíky, rákosí, ode všeho trochu ...

dendrologická zahrada Průhonice dendrologická zahrada Průhonice dendrologická zahrada Průhonice dendrologická zahrada Průhonice

Teplé dubnové odpoledne nás po půl roce opět vylákalo do Lanového centra ve Vysočanech

lanové centrum lanové centrum lanové centrum lanové centrum lanové centrum lanové centrum

Čajoven je v Praze nepřeberně. U Cesty, Ve věži, Dejvická - můj zlatý trojlístek. Čajovny, které si získají návštěvníka na první pohled, na první napití. Pak už mu nezbývá než se neustále vracet. Formosa, Gemini, Daruma, U Mamadua - to jsou další, které nekončí u jediné návštěvy. Proti nim stojí čajovny, kde se návštěvník musí trochu snažit, aby objevil čím jsou zajímavé. Taková je Čajovna Zelená Tvář. Kdybych si měla vybrat mezi ní a kteroukoliv z výše jmenovaných, skončila by za nimi daleko na chvostě. A přesto o ní píšu jako první - možná je pro trochu jiné lidi než jsem já, možná mne teprve osloví při některé z dalších návštěv (bude-li nějaká). Možná, že je to čajovna právě pro vás.
Futuristický vzhled webových stránek myslím plně koresponduje s životním stylem stálých návštěvníků čajovny (a řekla bych, že se to týká i neexistence české verze). Alespoň co mohu soudit z nechtěně vyslechnutých rozhovorů společnosti, která se během večera scházela kolem čajovníka. Musím přiznat, že první (poněkud negativní) dojem z čajovny byl ovlivněn právě jejich hlučnou rozmluvou, která se nedala ignorovat.
Co boduju maximálně kladně je třípodlažní členění čajovny. Malinká vstupní místnost s prodejním pultíkem a přípravnou čaje v jednom, přímo proti dveřím schůdky do modrého mezipatra s křesílky a nakonec polštářové posezení v oranžovém patře nad přípravnou, které je bohužel od vstupní části odděleno jen zábradlím zakrytým pytlovinou.
Zelenou Tvář si soukromě řadím mezi čajovny tzv. vetešnické. Nábytek co půda dala, k polštářkům pár matrací ze starého křesla, ošlapané koberce, vše lehce zaprášeno a značně opotřebováno. Návštěvu je lepší nechat na večer, kdy se utiší lomoz aut z hlavní ulice od níž je čajovna oddělena jen úzkým pruhem chodníku. Tehdy dloužící se stíny zjemní prostory samotné čajovny, utlumí světlo dopadající sem oknem v průčelí a ošoupaný vzhled nábytku a koberců (asi spíš nutnost než než touha po originálním zařízení) se rozpustí v šeru.
Čaje standartní, ceny přiměřené, čajovník ochotný. Jen to nahlížení do konvičky, jestli už je prázdná a odnesený nedopitý šálek tuarega si mohl odpustit. Vždyť jsme tam kromě jeho známých byli sami, nedostatek nádobí určitě nehrozil a krom toho byla víc jak hodina před zavíračkou, takže to nešlo brát ani jako taktní upozornění, že už máme vypadnout.


Za houkáním žab do Milíčovského lesa.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007