Kolem Orlíku na kole (21. - 22.května 2005)

Orlická přehrada

Jsou místa se silnou vandrovní přitažlivostí. Přehrady patří mezi ně. Je paradoxní, že jen díky stavební činnosti naprosto měnící tvář krajiny se nám dostává divoké romantiky zemí, jichž jsou jezera přirozenou součástí. Jak snadné je propadnout kouzlu rozsáhlé vodní plochy určitě potvrdí každý kdo zažil soumrak či svítání na písčité pláži. Ve správný čas na správném místě najdeme odraz krajin za oceánem.

Po vydatné snídani vyrážíme z Opařan směrem na Písek. Z hustého provozu naštěstí hned za srlínským mostem odbočujem úzkou silničkou mezi poli na Zběšičky. Od této chvíle už nás čeká jen klidná jízda po vedlejších komunikacích. Lány rozkvetlé řepky svou barvou přebíjejí slunce. Střídají je stinné aleje, a v přítmí lesa se vznáší mámivá vůně zelenajících se modřínů. Jen z borových hájů už sálá takřka letní vedro prosycené pryskyřicí. Veselíčko, Branice, dlouhý sjezd oborou do Květova a Kučeře. Třicet km na Zvíkov máme brzo za sebou.

Zvíkov je tak trochu poloostrov. Přístupný úzkou stezkou, z jedné strany skal doráží Vltava, z druhé Otava, aby se v bývalém zvíkovském podhradí spojily v jeden tok. Dlouho jsem tu nebyla. I staré hrady se mění. Přibyla nová expozice suterénu a sklepů a přímo proti ní, přes nádvoří, zdá se se, budují expozice další. Zpřístupněna byla Hlízová věž - netradiční pohled na zvíkovské střechy a Hlásku schovanou v zeleni. Atmosféra Zvíkovu rozhodně nechybí. Nehonosí se svými interiéry a pečlivě udržovaným parkem jako nedaleký Orlík, Zvíkov je krásný svou kamennou strohostí, zákouťovitostí v které se dá ztratit před horkem i před lidmi. Košaté stromy uprostřed starých zdí dávají stín, v podhradí vyhodili peřiny na hambalka. Začátek léta tu plyne ještě líně, protahuje se mezi zahoukáním parníku, který občas vyplivne hlučnější skupinku turistů. Jen jedno nechápu. Polední pauzu. Hrad je přístupný bez průvodce, přesto něco před půl jednou začli studentíci, co se nám během prohlídky neustáli hemžili za zády a pod nohama, vyhánět návštěvníky ven. To se jim povedlo asi dvacet minut před tím než byl hrad opět otevřen, protože pauza trvá jen do jedné. Kdoví možná tu těch pár minut kolem poledne řádí zvíkovský rarášek.

Zvíkov opouštíme v době oběda a zlákáni Pivovarským domem inzerujícího vlastní výrobu kvasnicového piva usedáme do stínu slunečníku. Kromě stánku na hradním parkovišti totiž široko daleko žádná jiná restaurace. Až při odjezdu ze Zvíkovského Podhradí si všimneme jedné za rybníkem. Jídelní lístek nás zprvu trochu vyděsil, protože najít jídlo pod dvě stovky je docela kumšt, ale nakonec se rozhodujeme zůstat a pro jednou těch pár korun obětovat, koneckonců k večeři bude zas jen polévka ze sáčku.

Dopoledne ubíhalo končinami mnohokrát projetými, odpoledne patří objevování míst dosud nespatřených. Ve stoupání za druhým zvíkovským mostem se necháváme zlákat odbočkou cyklotrasy vpravo (ukazuje se, že nejde o cestu co jsme po ní chtěli odbočit původně, ta je asfaltová a odpojuje se ještě o něco výš). Cyklostezka nás vede nejdřív lesní cestou, pak drncajícím úvozem až na červenou tur. značku a po ní na Kopaninu. Odsud se vracíme jakoby na Varvažov do původně plánovaného směru a další zkratkou přes závoru se zákazem vjezdu na silnici do Nevězic. Mezi Nevězicemi a Probulovem nás upoutá skoro parková úprava krajiny. Nádherné aleje vzrostlých stromů pomalu kolem každé vyšlapané pěšinky. No trochu přeháním, ale takovou koncentraci alejí jeden hned tak někde nevidí.

Ještě pár šlápnutí (cesta vede skoro pořád z kopce) a brzdíme před branou Orlíka. Ani tady zatím nenarážíme na prázdninové davy turistů. Prohlídku necháváme na příště, projdeme jen přilehlé okolí zámku, otevřenou brankou vystoupáme po schodech na vyhlídku a při zpáteční cestě se nemůžu odtrhnout od zamčených vrátek, za nimiž schází pěšinka a schůdky ke skalnatému břehu s uvázanou pramičkou. Možná taková místa nemají historii jako ty silné zdi vedle, ale mají něco co osloví. Prostě romanťika :o)

z Orlíku odjíždíme kolem zámeckého parku na Kožlí, Kozárovice, Holušice, Podholušice, kde doplňujeme vodu. Silnice mizí v lese, nabírá spád a ztrácí kvalitu. Na křižovatce doleva a téměř ihned odbočka vpravo. Přijíždíme k chatám, které na mapě nejsou vyznačeny, za nimi končí asfalt, ale cesta je pořád sjízdná, vede kolem Taterova vrchu, bůhvíproč mám v mapě kreslená dvě vyhlídková místa. Ta tam sice nejsou, nicméně objevujeme něco mnohem lepšího. Písčitou pláž a místo dnešního noclehu.

Na první odbočce se jdu podívat k vodě, v lese ve stráni jsou upravené plošinky na stany, zřejmě to patří nebo patřívalo ke kempu. U vody je dost lidí, několik stanů, pod cestou parkují auta. Pokračujeme ještě o kousek dál, cesta se zvedá víc nad řeku, už to vypadá, že se budeme muset vrátit. Ale pak se objeví pár zaparkovaných aut a pěšina mířící dolů. Martin sbíhá na obhlídku a vrací se celkem nadšený. Zůstáváme tady. Lidí je tu o něco míň, dva nebo tři stany, rodinka s děckem, mladý pár, vypadá to na klid. Pruh písku se táhne kolem vody, kameny , křoviny, pařezy čouhající ze zatím čisté vody. Když tak koukám na kola zaparkovaná v písku, nízké keře a Martina sedícího na balvanu, napadá mně jestli jsme ještě vůbec v Čechách. Klidně bych tipovala nějakou hodně vzdálenou zemi.

Konečně po dlouhé době večer, kdy se nikam nespěchá. Ještě za světla sbíráme vybělené dřevo, brouzdáme v mělké vodě, sušíme se na velkých kamenech. Slunko se pomalu sklání k obzoru, voda tmavne, na březích se rozsvěcují ohýnky. Hřejí plameny, hřeje písek na kterém ležíme. V noci nás budí pleskání kapek, takže musíme spát zachumlaní do plachet (jsme přece u přehrady :o), ale žádný velký déšť se naštěstí nekoná.

V neděli ráno je nutné vytlačit kola zpátky na cestu, která se od provizorního parkoviště sice začíná ztrácet v trávě, ale pořád je to cesta a vyvádí nás zpět na silnici. Následuje klesání k chatám u zátoky a první prudší stoupání. Včera jsme si vlastně celý den užívali jízdy z kopce. Na rozcestí k Lavičkám stojí průmyslové cosi a žluté turistické značení odbočuje nenápadnou asfaltkou, u níž sice stojí dopravní značka upozorňující, že cesta je slepá, ale není to pravda. Možná je tam proto, že těsně před Orlíkem prochází silnice oploceným (ale nyní otevřeným) pozemkem hotelu Praha. Pod hotelem přejíždíme hráz a stoupáme na Hrachovku, Milešov a Kosobudy.

V Milešově poprvé a naposled vidíme upoutávku na rozhlednu. Na plechové zastávce u silnice je načmáráno Onen Svět 6km. Marná naděje, že to nebude celé do kopce. Ale dá se. Trochu váháme v Kosobudech, než jsme si všimli, že v mapě jsou blízko sebe dva Ony Světy. Ten náš je až ten nad nad Lašovicemi. Z naší strany vede nejkratší cesta po zelené značce přes louku. Ještě o kousek dál je v mapě kreslená asfaltová odbočka, myslím, že to byla ta, kde kdosi připevnil cedulku Onen Svět s šipkou ukazující stále po hlavní silnici. Asi tam nemají rádi turisty. My odbočujeme až na dalším rozcestí, kde je kousek asfaltu k poslednímu domu a pak už jen prašná cesta a loukou zpátky na úvozovou cestu zmiňovanou o dva řádky výš a po ní už konečně na Langovu rozhlednu. Ještě předtím si ale "cvičně" vyjíždíme až na vrchol stoupání k lomu a pak se k oné odbočce teprve vracíme.

Dřevěná rozhledna stojí vedle hospůdky, kde se také vybírá 10 Kč za vstup a kde vaří skvělý boršč. Je z ní vlastně vidět to samé co se otevírá pod silnicí při stoupání sem (čímž netvrdím, že to není úžasný pohled), ale snad člověk musí mít rozhledy do kraje něčím posvěcené, třeba bytelnou rozhlednou, aby výstupem po těch pár schodech sám sebe přesvědčil, že nesní, že krajina kolem něho je skutečná. A možná je to naopak. Dostat se ještě kousek dál, kousek výš než by bylo normálně možné, magický rituál, rozhledna jako poslední spojení s realitou, a pak už nic, jen daleké obzory. Po příjemném (a nejen cenově) obědě sjíždíme do Lašovic a přes Kovářov a Dmýštice do Milevska. Posledních deset km přes Sepekov uháníme jak dráha. Opravují mostek přes Smutnou, díky objížďce máme silnici jen pro sebe. Přijíždíme po druhé hodině, na tachometru 115 km.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007