Novohradské hory - podél Malše (15. - 17.listopadu 2003)

skalní útvar

Vandr jižním pohraničím nese ve svém erbu kámen a sklo. Život sklářských osad připomínají sice už jen místní názvy, ale o to působivější je objevení aleje věkovitých stromů ve smrkovém mlází, rozsáhlých luk uprostřed hvozdu, spečeného skla na zdech bývalé pece. Huť Pavlina, Janova, Stříbrná, Skelná, Terčí. A kámen? V jedné vesnici mu dokonce postavili kostel. Křesťané s pohanskou duší. A nejvyšší vrchol Novohradských hor se nadarmo nejmenuje Kamenec.

Výchozí bod - Rybník - předposlední zastávka před rakouskou hranicí. Světlo nádražních lamp se tříští ve větvích mohutné vrby, sklání se níž a níž a tam kam už nedosáhne máme namířeno. Nejprve je nutné proplést se Dolním Dvořištěm, nezabloudit na hraniční přechod a i přes dobré rady místního opilce nalézt červenou značku ve spodní části náměstí. Zavádí nás na pastviny, kde při kraji lesa zapalujeme oheň. Noc je teplá, jen ráno nás drobné mrholení vyhání ze spacáku už ve čtvrt na osm. Snídani odkládáme na neurčito. Nikoliv kvůli počasí (v lese je to skutečně jen kap, kap, dlouho nic, plesk), spíš proto že lesní požáry se špatně hasí a my jsme rádi, když se nám daří zlikvidovat i poslední žhavý uhlík od včerejška.

Ten včera marně hledaný seník stojí samozřejmě hned za lesem, kousek od rybníka a asfaltové cesty do Svatého Kamene. První kostel našeho putování, první kámen do Novohradského erbu. Obcházíme barokní stavbu ze všech stran a okénkem ve dveřích nahlížíme do boční kaple s dvěma mohutnými balvany pokrytými svatými obrázky. O kousek níž je kaplička se studánkou. I ta je zamčená a tak jen přes mříž obdivujeme kamenný portál. Odspoda vidíme jak kdosi odmyká dveře kostela a mizí uvnitř, takže nakonec si můžeme prohlédnout nejen kostelní interiér, ale i přístěnek s místní raritou. Kameny mají výšku dospělého člověka a jednoho bezděky napadne jaký je asi skutečný základ oněch pověstí o zjevení pany Marie, kdy údajně došlo k roztržení kamene na dvě části.

Červená pokračuje kolem zbytků tvrze v Tiché. Uprostřed zanedbané louky, pár metrů od posledních domků kde se vzala tu se vzala dvanáctimetrová kamenná věž. Odbočujeme vpravo na Cetviny, stále po silnici. Naše cesta kopíruje cyklo naučnou stezku po stopách zaniklých řemesel. Tvrz v posledních letech svého života sloužila jako pivovar, na potocích v okolí fungovalo několik hamrů. V Cetvinách nás vítá další opravený kostlík v těsném sousedství rozpadajícího se areálu pohraniční roty. Úsměv vzbuzuje kladivo a srp vyvedené v betonovém soklu ze střepů pivních lahví. Vojáci pobývali i ve Svatém Kameni, dnes na jejich místě funguje jakési humanitární centrum.

Přecházíme potok a hned za ním odbočujeme po cestě doleva (dřevěná cedulka upozorňuje na jeskyni ve vzdálenosti 20 min. - mapa mlčí). Když konečně zahlédneme odlesk hladiny Malše, měníme pohodlnou cestu za více či méně znatelné chodníčky po březích téhle sympatické řeky. Vysokou suchou travou, smrkový les střídá bučina. Bažinatých míst je minimum. Nejprve je Malše balvanitou horskou říčkou. Po ní přichází Malše, do jejíchž břehů se otiskla lidská ruka a zpevnila je, dnes už mechem obrostlými, kameny. Snad se tu dřív plavilo dřevo. Poslední, nejdelší je Malše, která tisíci zrnky písku odráží sluneční svit. Hluboké tůně lákají alespoň k ponoření dlaně. Písčité dno svádí zout boty a projít se říčním korytem.

Po lukách Dolního Příbrání znovu narážíme na asfalt. Míjíme lesáckou chatu s pramenem, a lesním průsekem se vracíme k vodě. U patníku č. 48 opouští Malše české území, my pokračujeme dál podél jednoho z jejích přítoků. Tvoří drobné kaskády, krajina se stává kamenitější a kamenitější. Nad potokem se objevuje cesta, nad ní se skály skládají do podivuhodných útvarů. Jednolůžkové skalní převisy s matrací suchého bukového listí. U jednoho z kamenů nad údolím potoka stavíme přístřešek a pod malým převiskem rozděláváme oheň. Přichází jasná studená noc a po ní neméně jasné ráno s jinovatkou na stéblech trav.

Dopoledne uteklo jako nic, vyrážíme až k polednímu. Tentokrát už po pevných cestách přes huť Pavlínu na úpatí Kamence. Vrchol obcházíme po cestě vpravo neboť v mapě je tam zakreslena zřícenina. Nakonec se ukázalo, že hradní zřícenina byla chybou tisku, nicméně dvě ruiny blízko hranice určitě stojí za zhlédnutí a máme-li věřit mapám alespoň v něčem, pak se jedná o bývalý hostinec. V okolí je ještě několik skalek a spousta zdí vyskládaných kamenů. Možná pozůstky bývalých políček, nebo snad tyto zídky ohraničovaly cesty. Vrcholek Kamence je odsud co bys kamenem dohodil. Přístupová cesta sevřená mezi skalami a člověk má na chvíli pocit, jakoby se ocitl v malém skalním městě. Až na vrcholek jsme nevylezli, ale zbytek řetězu ve skále dává tušit, že dříve býval výstup snadnější. V blízkém okolí je rozseto několik dalších skalních bloků, kamenných prolézaček, přírodních dolmenů a prý i obětní kámen. Dolů vede vyšlapaná pěšinka. Vyúsťuje na rozcestí, z kterého jsme odbočovali ke zříceninám. Opět se dáváme vpravo, stále dolů k počátku pohorských luk. Vstup do lesa chrání vysoký strom zvláštního pravidelně kuželovitého tvaru (botanici hlaste se). Obloha je už od rána modrá a slunečný den na planinách nutí ke zpomalení kroku.

Pohoří na Šumavě. U zříceného kostela zůstala jediná budova, zato na druhé straně stojí nový rodinný domek. Blízko hraničního přechodu podnikáme nepříliš přesvědčivý pokus o nalezení nepravého pramene Lužnice. Průsekem po drátech pak klesáme ke Kapelníkově rybníku. Slunce je najednou pryč a kolem nás jak mávnutím kouzelného proutku mlhavý mráz, okolí rybníka připomíná severskou tajgu. Necestou i cestou se dostáváme k Janovým Hutím a přestože už padá šero je rozhodnuto pokračovat dál po proudu Lužnice až na Hutě Stříbrné. Je čím dál vhlčeji, mlhavěji, nevlídněji. Dříví na oheň sbíráme už za hluboké tmy. Díky zataženému nebi je noc opět teplá a díky přístřešku (byť původně dimenzovanému pouze na mlhu) unikáme noční přeháňce.

Ráno je ještě lezavější než večer, ale plameny ohně vnáší teplo nejen do zkřehlých prstů. Vrcholky kopců se topí v mlze a ledový vítr připomíná, že je skutečně půlka listopadu. Ve spodní části Terčí Huti, na dohled od Huťského rybníka stojí v louce zastřešené zbytky sklářské pece z 18.stol. A hned vedle studánka. No spíš studna. Prostě velká plocha průzračné vody zakrytá dřevěným víkem. Pár metrů od ní vede zelená značka do Pohorské vsi. Pro daleké výhledy z luk nad vesnicí si budeme muset zajet jindy, teď alespoň poslední zajímavost - u chaty s příznačným názvem Meluzína - dřevěná pumpa. V Pohorské vsi mají kostelík na spadnutí sepnutý železnou obručí jak srdce zlého čaroděje v pohádce. Poslední sedmikilometrový úsek do Benešova nad Černou šlapeme po silnici. Sem tam výhled a skoro to vypadá, že se vracíme do slunečna pod modrou oblohu. Ale jen na chvíli.

Autobus jede až za dvě hodiny, takže po zamítnutí návštěvy místních nevábných, příp. zavřených hospod míříme na stopa. Po chvíli relativně krátké (na to kolik tu jezdí, resp. nejezdí aut) a dlouhé (pro tu příšernou zimu) zastavuje starší pán s dodávkou a bere nás do Kaplice. Autobus jede přece jen o něco dřív, přesto zbývá čas, a tak odcházíme opět na obhlídku místních pohostinství. Po zjištění, že zřejmě žijeme v úplně jiných cenových hladinách se vracíme na nádraží a vida jede nám bus přímo k vlaku. Místo plánovaných deseti jsme doma už v sedm. Sláva pohraničním hostincům.

Svatý Kámen tvrz Tichá kostel v Cetvinách Malše Malše Malše Malše skály buk Pohořské louky Pohoří na Šumavě Pohoří na Šumavě Pohoří na Šumavě Pohoří na Šumavě Terezina Huť Pohorská Ves
úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007