Norsko
fotky.php

(13.- 29.7.2001)

To jednou takhle v červnu po půlnoci zazvonil telefon. Nepříliš radostně jsem zašmátrala po sluchátku...prosím...Ahoooj tady Káčula, už víš co budeš dělat třináctého července? Jedeš s námi do Norska. Ráno zjišťuji, že se mi to nezdálo, a třináctého v pátek skutečně vyrážíme - ve složení Káčula, Žíža, Vejr a já.

Cesta tam:

Praha - Cínovec - Dresden - Berlin - Rostock - Sassnitz -- trajekt -- Trelleborg - Malmo - Helsingborg - Goteborg - Uddevalla - Oslo 1300 km

Z Osla po dálnici E6 - Lillehammer - Otta - Dombás - Oppdal -- Gjevilvasshytta - pohoří Trollheimen 420 km

Gjevilvasshyta - Oppdal - Dombás - Otta - Bessheim -- pohoří Jotunheimen 160 km

Bessheim - Lom - Turtagro - ( tady byla ta pěkná cesta přes hory ) - Ovre Ardal - Fodnes - Aurland - Voss - Granvin -- trajekt -- Brimnes - Ovre Eidfjord - pohoří Hardangervidda 280 km

Ovre Eidfjord - Geilo - Gol - Gulsvik - Honefoss - Sandvika - Oslo 320 km

Trasa zpátky je shodná s příjezdem do Osla 1300 km

A nyní již samotná Norwey, Norweg, po našem Norsko neboli Cesta na sever.

Hranice překračujeme před páteční půlnocí na Cínovci. O dvanáct hodin později přistává náš trajekt u břehů švédského Trelleborgu. Plavba po moři trvá čtyři hodiny, zpáteční lístek za 430 marek. Moře je klidné, mořská nemoc nehrozí.
Dalších dvanáct hodin nato už sledujeme západ slunce nad Oslem a chystáme se do spacáků. Ve tři nás budí déšť. Dospáváme v autě, abychom posléze šedivým lijavcem pokračovali dál k severu. Prší pořád a všude. Dost neradi opouštíme v sedm večer poslední suché místo téhle vodou nacucané země. V mlze kolem nás čeká pohoří Trollheimen, což v překladu znamená domov trolů. Mokrou kosodřevinou se táhne ovčí stezka. Na stezce bláto. V blátě my čtyři. Slyšet je čvachtání a klinkání ovčích zvonců.

Jak poznáváme během pondělka, skládá se Norsko převážně z kamení, z vody (která teče, stojí, padá či ve formě mlhy jen tak volně vyplňuje prostor), dále z ještě většího kamení, z ještě většího množství vody a z ovcí. S uši rvoucím a spánek rušícím bečením a cinkáním probíhají bůhvíproč vždycky poránu naším táborem, očuchávají batohy a spásají stanové šňůry. Přes den podobny kamzíkům odpočívají na skalních římsách.
Kromě ovcí potkáváme v horách i turisty. Zdraví se širokým úsměvem a hlasitým hai. Do kopců běhají pomaleji než ovce a když setřou z čela pot, dávají za pravdu Norům, kteří o své zemi tvrdí, že je very beautiful.
Vůbec Norsko je turistickou zemí v tom nejlepším slova smyslu. Příznivce extrémních podmínek čekají pláně a hory od obzoru k obzoru, na nichž při troše snahy nepotkají živáčka, na ty ostatní pak kilometry a kilometry značených cest, úhledná lesní parkoviště, čisté toalety s tekoucí vodou a vyhlídkové silniční trasy, kde na přichystaných odpočivadlech stačí jen zastavit a fotit a fotit a fotit.

Mezi kamením jsme spali, po kamení pak šlapali dalších pět hodin. Přes třívrcholovou Trollhetu, v lehkém mrholení, s viditelností od mužíka k mužíku. Teprve při sestupu se nám na okamžik daří zahlédnout protější stranu údolí. Stany stavíme v místní verzi šumavského rašeliniště. Jediným rozdílem je rozloha a chybějící tabulky se zákazem vstupu. Jako ostatně po celém Norsku.

Čtvrtý den suťovými poli kolem jezer (která tentokrát VIDÍME) až k místu, kde nás hory vyplivly do placatého údolí. Řeka, co ještě deset metrů zpátky rachotila po skalách, se líně rozlila do širokých meandrů. A přes ni zvolna kráčí stádo sobů.
Kontrolní otázka: kde svítí slunce? V místě, kde na nás před půlhodinou pršelo.A kam táhnou mraky? Tam, kam táhnem taky.
V šest hodin se s úlevou přezouváme do sandálů a naše vozidlo míří blíž domovu obrů (Jotunheimenu).
Spánek v pohoří Dovrefjel. Na parkovišti u hlavní silnice. Nikde jinde bychom si netroufli nabrat vodu z potoka těsně za stojícími karavany. Tady ano.

Ranní standard. Mlha, déšť, zima. Nasnídat, zabalit, chata Bessheim. A bez rozcvičování přímo vzhůru. Někde za kopcem teď vyjímečně není další kopec, ale jezero Bessvatnet. Z jedné strany kamenitá planina s různobarevně kvetoucími netřesky. Na druhém břehu sbíhají do vody zasněžené horské štíty. Vane vítr severák, ale kupodivu neprší. Naivně stavíme stany s výhledem k horám. Poránu není vidět ani k jezeru. Naštěstí se mlha v poledne zvedá, takže při stoupání si konečně můžeme vychutnat hlubinu pod sebou. Zásada vyřčená v Trollheimenu tu platí dvojnásob. Při pádu nekřičte, ať nevyděsíte ostatní kamarády. A nezapomeňte označit místo, kde chcete postavit mohylku. Nahoře. Dolů za vámi nikdo nepoleze.
Ostroh, o němž průvodce tvrdí, že by méně otrlým turistům mohl činit problémy, končí u modravé hladiny Bessvatnetu. Po naší levé ruce pak září smaragdově zelenou jezero Gjende. Dlužno dodat, že asi o čtyřista metrů níž.
V průvodci se dále praví, že Norové jsou vůči cizincům uzavření. Nevím, možná ti kteří nás potkávali byly bílé vrány. Vlastně rybáři. Čerstvé ryby pečené na víčku od ešusu příjemně zpestřily náš jídelníček.

Následující ráno snad už bez komentáře. Déšť, ovce atd. K polednímu vylepšení počasí. Přesun k chatě Glitterheim. Na příští den plánován výstup na druhý nejvyšší vrchol Norska Glittertind (2464 m) a přechod ledovce na jeho vrcholu. Nikdo se proto nediví, že bubnování dešťových kapek o stanová plátna tentokrát během dopoledne neutichá. Koneckonců za sluníčkem jezdí v létě každý.
Jdeme jen s nejnutnější výbavou, stany zůstaly v údolí. Rychlosti větru sice nedosahujeme, ale vzhůru nás pohání zima a ledový vichr, dolů pak nadšení z toho, jak krásně se dá z kopce běhat v hlubokém sněhu. Z dvanácti hodin inzerovaných mapou je nakonec osm.

Týden utekl stejně rychle jako zdrhají zlatohnědí lumíci, když na ně vytáhnete fotoaparát. V pondělí se pohodovou cestou kolem jezera (kudy taky jinudy) vracíme k autu. Silnice, po níž nás poslali rybáři, byla sice zajížďkou a navíc s placením trajektu přes fjord, ale tutově zato stála. Včetně 24 km dlouhého tunelu s modrým osvětlením.
V půl třetí ráno jsme schopni už jen rozhodit stany na nejbližším parkovišti a zalézt.

Ještě dnes není nikdo z nás schopen bez zadrhnutí vyslovit jméno největší náhorní plošiny v Evropě. Hardangervidda.
Zato si všichni pamatují výstup na Harteigen, skalnatý suk, z jehož vrcholu se otvírá svět modrobílé tundry. Z paměti také jen tak nevymizí hejna krvežíznivých komárů.
Uvítacím ceremoniálem byl déšť. Sotva jsme stačili postavit stany. Ta rána ovšem nebyl hrom, ale zátka od šampaňského. Místo dortu pudink a na něm kakaovým práškem vykroužená Vejrova třicítka.
Snad jsme tou salvou zahnali mraky. Následující čtyři rána nás budí slunce. Čímž nechci říct, že by snad do Norska přišlo léto. Ne, ne, večery dál s železnou pravidelnosti trávíme nad hrnkem horkého čaje a svorně cvakáme chrupem. A jak známo večery v Norsku bývají dlouhé.

Z hor slézáme v sobotu odpoledne. Civilizujeme se v nedaleké řece, vaříme a nabíráme směr domov. Ještě krátká zastávka v Oslu. Slavný Fram vidíme jen zvenčí, muzeum nám zavřeli těsně před nosem. A to už je z Norska opravdu všechno, krajina se stává rovinatější a rovinatější, rackové u moře řvou, když tři hodiny čekáme na trajekt, slunce pálí a nedělní vedro v autě je téměř k nepřežití. Do Prahy dorážíme v pondělí, o jedné hodině ranní.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007