Nižná Klaková

Muráňská planina (17.-21.9.2003)

Před lety při cestě bůhvíodkud mě na mapě upoutal název tohohle koutu Slovenska. V tom okamžiku cosi zabušilo na mou srdeční komoru a protivným pisklavým hláskem se dožadovalo vstupu. Od té doby bydlí se mnou. Touha poznat zemi tajemného jména, zemi koní - Muráňskou planinu. Září na Muráni patří ocúnovým loukám, červeným jeřábům a jelenům rušícím noční klid. Je časem stromů zbarvujících se do podzimova, časem bukvobraní.

Cesta na východ je daleká, ale má utkvělá představa, že jedině a pouze Muráň je tím pravým slovenským rájem konečně nalezla živnou půdu a tak opět vyrážíme za hranice. V Čiernom Balogu mají bleděmodrý kostel a čiernohronskou železničku, která bohužel jezdí jen do 15.září. Také zavřené informační centrum s malým muzeem a tak nám po prohlídce několika vagonků v depu nezbývá než se přesunout na nedalekou autobusovou zastávku a popojet ještě pár kilometrů do vesničky Dobroč. Kostel tu mají žlutý a kolkolem se rozprostírají Veporské vrchy. Přes dvě hodiny šlapeme mělkým lesnatým údolím. Tu a tam chata, chatka, bouda, lesní dělníci. Ostatně jako po celý přechod Muráně. Teprve na Kysuci se značka na chvíli otvírá do suché trávy a výhledů. Rudná magistrála, na kterou se tu napojujeme ale opět mizí v lese. Luk se tu a tam spíš jen dotkne, než by jimi procházela. Přestože nám v cestě stojí několik vrcholů, žádná velká převýšení se nekonají. Až na výjimku potvrzující pravidlo, Klenovský Vepor,prostorový geometrický oříšek, na nějž má představivost nestačí. Od Šopiska vypadá jako mírně zvednutá krtčí hromádka s dlouhým plochým vrcholem. Tudíž když staneš pod téměř devadesátistupňovou strání, nechápeš kde se tam vzala. Od Machniarského sedla už má Vepor méně zavádějící tvar a naprosto přesná vrcholová pyramida slibuje při výstupu nezapomenutelné zážitky. Nicméně po prudkém stoupání skutečně následuje dlouhá vrcholová plošina, vlastní vrchol s vrcholovou knihou a teprve pár metrů za ním výhled s kovovou rozhledovou růžicí. Do sedla Machniarka je to odsud už jenom půldruhé hodiny. Nocležiště je to pěkné, od ohniště výhled přímo do západního údolí. Akorát voda neteče, letošní sucho se podepsalo na mnoha pramenech a pramíncích zmiňovaných mapou, turistickými průvodci či místními znalci. Naštěstí kousek po modré je další chata a u ní potůček zurčí a bublá a v součinosti s velkým kovovým sudem vytváří koupelnu pro horních deset tisíc.

Slunečně prohřáté ráno se obešlo bez obvyklých vstávacích orgií (po všechny dny vyrážíme na další cestu až kolem rozumné deváté), i snídaně se odehrává v klidu, aniž bychom před ní museli vylézt na nejvyšší horu v okolí. Necelé dvě hodiny nám trvá cesta lesem na okraj Národního parku Muráňská planina v sedle Zbojská. Odpočíváme v louce lehce nafialovělého odstínu. První setkání s ocúny. Přes sedlo vedou železniční koleje a zastávka se starobylými lucernami, ohništěm a studánkou potěší srdce každého romantika. Odsud pomalu stoupáme silničkou kolem chaty Zbojská, v tuhle roční dobou opuštěné. Další malebné louky na Kučalachu a pak už prudkým výstupem pod Fabovu holu, kterou obcházíme příjemně vrstevnicovou zelenou značkou do sedla Burda. Poprvé na naší pouti narážíme na dva turisty a brzy nato naše oči poprvé spočinou na bílých skalách Stožek, pod kterými se vine žlutá značka. Malebné údolí končí o něco méně malebným svahem (s odbočkou na vyhlídku Skalní brána) k Nižné Klakové (naši předkové měli zřejmě smysl pro humor, protože je to skoro nejvyšší bod celé planiny) s turistickou útulnou a medvědi mají po další dvě noci smůlu.

Třetí ráno maskujeme batohy v nepříliš hustém smrkovém houští a jen nalehko vyrážíme po hřebeni přes Ostricu a Šarkanicu, špatně značenou lesní pěšinou vedoucí smrkovým lesem a zarostlými pasekami. Teprve na louce poetického názvu Voniaca mě začíná těšit, že jsme se na tuhle trasu vydali. Tedy louka je to obyčejná a ještě na ní stojí chata, celkem nechápu proč ji průvodce tak opěvují, ale výhledy z nedalekých skal jsou jiného rázu. Tráva je tu prohřátá sluncem a název Voniaca by se pro ně hodil víc. Dolů scházíme Martinovou dolinou, po pravé ruce temný masiv skal s černými okny jeskyní (které se bohužel při bližším průzkumu ukazují pouhými skalními výklenky), vlevo prosluněný bukový les.Narážíme tu na dvě upravené, leč nefunkční studánky. Kolem úrody lískových oříšků a pod mostem bez cesty se dostáváme na silnici. Do Muráně je to ještě kus cesty a asfalt se nepříjemně zažírá do chodidel. Naštěstí výhledy trochu zmírňují naše utrpení. Déšť bukvic bubnuje o asfalt a stařenka před vsí nás častuje jablky. Centrum Muráně tvoří několik nepříliš vzhledných hospod a prodejen potravin. Nahlížíme do kostela, asi jediné místní památky a poté bereme útokem nejbližší potraviny s velkým nápisem muráňské buchty před vchodem. Internetová reklama a náš hlad se spojily v chuťových pohárcích a musím potvrdit, že muráňské buchty jsou skutečně vynikající.

Na hradě Muráni,
krajinu máš ve dlani
(zápis z hradní knihy)

Ledová jáma na Studni, hodinku cesty z Klakové. Jeden z krasových útvarů obětovaný pro svou polohu turistickému ruchu. Vede tu asfaltka, stojí chaty a vyvěrá pramen. To je snad jediné plus, jinak mně takhle oblast zas až tak vhodná k táboření nepřišla. Teda pokud nepočítám, že když je nejhůř každá střecha nad hlavou dobrá :o) Uhýbáme po značce směrem na Velkou louku, bohužel se nám cestou podařilo minou odbočku na výhled ze skal Poludnice (naštěstí to pak napravil skvělý rozhled z hradu Muráně). Louka je velká, a ještě větší v poměru k tomu jednomu koni co se na ní popásá. Jestli to byl skutečný muráňský norik nevím, ale pevně doufám že ano, protože jinak bychom měli o zážitek méně. Batohy opět skrýváme pod smrky na okraji louky a vyrážíme dobýt muráňské zdi. Znovu se setkáváme se jménem Vešeléni, známým ze Strečna, těch hradních pánů na Slovensku nebylo evidentně mnoho. Na většině fotografií objevených na netu je vidět hlavní brána. Asi je fotogenická. Vzhledem ke stavu zbytků hradu není divu. Ale co zbývá je překvapivě rozlehlé a abych pravdu řekla tentokrát spíš než pohled na hradní zdi mě uchvacují pohledy z nich. Teprve odsud je vidět, že Muráňská planina nedostala své jméno zbůhdarma. A skály a stráně spadají do údolí tak strmě. Žlutá značka za Velkou Loukou zbytečně kličkuje sem a tam, stejně jako na Klakové vede trochu jiným směrem než dřív a nikdo se neobtěžoval odstranit staré rozcestníky. Nicméně cesta od statku do lesa je dobře patrná a po konečně posledním stoupání začíná povlovně klesat k železniční zastávce Červená Skala. V první části pohodovka, míjíme asi dvě spací boudy, barevné listí a u nohou tráva. Do civilizace ale musíme posléze po asfaltu. Výhledy na Kralovu Holu nám připomínají, že skutečné kopce vypadají úplně jinak, a slibují zážitky do příštího roku. V Červené Skale nás vítá průchod kamenolomem a zjištění, že autobus do Popradu odjíždí až za tmy. Hospodu tu sice mají, bohužel nevaří a tak těch pár hodin trávíme u kombinace kofoly, čaje a slaných chipsů. Na první pohled luxusní salonek, na ten druhý člověk rychle zjistí, že už má leccos za sebou. Nicméně do zaplivané nádražní putyky plné kouře to má momentálně daleko (aspoň vizuálně) a posezení na čalouněných lavicích je příjemné. V Popradu zbývá ještě tak akorát čas na večeři než nám frčí noční rychlík na Prahu. Po probrání všech kapes vysypává každý na stůl poslední drobné, aby zaplnil žaludek před dlouhou cestou domů. Halušky ujdou. A navíc velké bezvýznamné plus za čajové menu na každém stole. Čajová kultura ovládla Poprad.

Muráňská planina se dá přejít během dvou dní. Stejná doba stačí k tomu, aby se zapsala mezi místa, kam se jednou určitě vrátíš. Vezu si odsud nejen kapsu lískových oříšků. Zůstanou se mnou i doteky setkání, medvědích strachů, mléčné dráhy zahřívané večerním ohněm. A až jednou ta malá potvora jejíž pisklavý hlásek přetavil časný muráňský podzim do podmanivého altu zavelí, neodolám.

Klenovský Vepor Kučalach Voniaca Martinova dolina Muráňský hrad Muráňský hrad Muráňský hrad Muráňský hrad