Malá Fatra

Malá Fatra II

Pavla už zazimovala a mé přesvědčovací schopnosti ohledně krásného teplého počasí nedoznaly úspěchu.Vyrážíme tedy pouze ve dvou.

S citem sobě vlastním, leč naprosto neúmyslně jsem vybrala kupé v němž se netopilo. A pak už se nám nějak nechtělo stěhovat. Hlavně mně , protože jsem si zalezla do spacáku a bylo mi blaze. Pravda, průvodčí se nás během cesty asi třikrát přišel zeptat, jestli jsme se v tomhle vlaku rozhodli zmrznout a tak jsme ho třikrát museli přesvědčovat, že to v úmyslu rozhodně nemáme. Chudák, asi neměl dost zinkových rakví a bál se průšvihu na hranicích.

V tom spacáku bylo tak příjemně, že jsem zavrhla návštěvu Malé Fatry a rozhodla se cestovat až do Humenného a tam přestoupit na zpáteční vlak do Prahy. Mohl to být příjemný výlet. Jenže Marian byl jiného názoru a vyklepal mě ze spacáku už v Žilině. Kamarády si člověk nevybírá.

Slováci jsou vážně nějací divní. Ačkoliv bylo šest hodin ráno, autobus byl opět nacpaný až po střešní větráky. Touhle dobou u nás doma chcíp pes. O lidech vůbec nemluvím. Vážně by mě zajímalo, kam všichni jezdí. Nebo se na Slovensku nedrží víkendy?

Začátek byl neslavný. Zima, lezavo, nevlídno, Těrchová. Mlha, co se válela po zoraných polích evokovala představu rozpálených kamen, příp. hořícího stohu. Určitě ne představu šplhání po horách. Navíc myslím, že posledně z té druhé strany se šlo pohodlněji. Tam byl totiž jenom kopec. Tady navíc ještě schody a kamenné stupně zvící sehnutého orangutana. Vlastně nemám představu jak velký je sehnutý orangutan, ale nohy mi začaly těžknout poměrně brzo. Po několika (mnoha) výškových metrech jsem začala mít dojem, že se mi nad hlavou něco modrá. Vzhledem k tomu, že čas borůvek již dávno vypršel , nemohlo to být nic jiného než nebe. A taky ano. Bez jediného mráčku, s pozvolna se roztápějícím sluníčkem. Ozvěny podzimu.

Pod Kriváň jsme dorazili až k večeru (hnusnej zimní den, v létě by to bylo sotva v půlce odpoledne). Zdrželo nás polehávání v suché trávě a akumulace tepla při představě nadcházející chladné noci. Ačkoliv své jistě sehráli i ty čtyři kopce , na něž jsme cestou ke hřebeni vylezli. Už v poledne bylo jasné, že vrcholky k nimž směřují naše kroky, jsou bílé. A že ani tentokrát nemáme vlčí mlhu , bylo patrné na první pohled. Ta pravá a nefalšovaná vlčí mha totiž ležela v údolí. Kam až oko dohlédlo se táhla zvlněná bílá pláň. Jen skalnaté štíty hor vyčnívaly z husté kaše , která se vařila a klokotala v tom obrovském kotli.Směrem do vnitrozemí, kde nízké kopce zcela pohltila nadýchaná mračna, někde v místech, kde se bílá pláň stýkala s modří oblohy, někde tam začínalo moře.

Severský lovec hvízdl na své psí spřežení a společně zmizeli za mlžnou horou, která se zničehonic vynořila uprostřed pláně. Těžko se nám odtrhával pohled od toho čarovného divadla přírody a fantazie. Bylo načase jít dál. Stoupat do hor a klouzat do údolí, podplavat mlžnou řeku a vrátit se blíž slunci. Nejspíš právě to slunce nás zachránilo před totální ztrátou sebevědomí . K večeru jsme našli i studánku. Po těch asi dvou kilogramech ledu jsme čaj docela uvítali. A přestože vrcholy, z nichž jsme přišli ještě olizovaly podvečerní paprsky, sem pod hřeben už teplo nedosáhlo. Začínalo přituhovat. Nechala jsem se přesvědčit, že pokračovat dál po hřebeni nemá smysl. Lépe bude dojít k lanovce a přespat tam. Myslím, že nebudu přehánět tvrzením, že žijeme jen díky tomuhle rozhodnutí. Jednak jsme i druhý den za světla měli co dělat, abychom nesešli z cesty a jednak se v noci rozpoutal slušný vichr, co i medvědy shazuje do údolí, pokud se pevně nezaklíní v kosodřevině.

Přespání bylo v hotelu první kategorie. K dokonalosti chybělo jen trochu sena. Ale to už by člověk po budově lanovky chtěl moc. Měli jsme elektrické světlo a ubytování jedna plus WC, což člověk v tomhle počasí obzvlášť ocenil. A ještě dva spolunocležníky. Ti nás vlastně do tohohle apartmá nasměrovali, když jsme s nocí v patách bloumali kolem a přemýšleli, kam hlavu složit. Myslím, že jsme jim připadali jako .. no nevím, jak to nazvat, abych nás neurazila. Oni byli vybaveni do horských podmínek, stan, lyžařské hole, super zimní oblečení. A Marian neměl ani karimatku. Nevěřili, když jsme tvrdili, že jsme chtěli původně spát pod širákem.

A i tak jsme nezmrzli. A batohy jsme díky svému nevybavení měli mnohem lehčí než oni. Filozofie - ono to nějak dopadne, není až zas tak špatná. Do Himalájí bych s ní tedy nejela, ale na Šumavu to stačí. A na Malou Fatru taky. Pokud se tam tedy vyskytuje lanovka, kde se dá bez úhony přespat.

Skřípění, bouchání dveří a skučení větru vystřídal k ránu zlověstný klid. Z oken jsme vyhlíželi s podezřením, že nám fatranští bohové přichystali sněhovou nadílku. Naštěstí ne. Jinak se ovšem vytáhli. Mlha, mráz, ostré krystalky ledu poletující v silném větru. A dvě postavy pokryté jinovatkou . Reynhold Messner by záviděl.

Vyrážíme před osmou, směrové ukazatele tvrdí, že pochod do Strečna nám zabere šest a půl hodiny. Tahle drsná krajina má svoje neopakovatelné kouzlo. Krásu ledových ozdob na větvích kosodřeviny, krásu únavy a těžkých nohou, krásu z překonání vlastní pohodlnosti. Je fakt, že většinu z toho ocení člověk až ve vyhřátém vlakovém kupé. Ještěže je sněhem vyšlapaná pěšinka. Dovedla nás k chatě pod Suchým, kde jsme vyplenili zásoby čaje a sušenek . Spadané listí postupně změnilo zvuk z chrust chrust na čvachty čvacht a když už naše kolena začínala protestovat proti prudkému klesání, zazelenala se voda Váhu, začněl na skále hrad Strečno a cesta kolem řeky nás dovedla k nádraží.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007