VVP Ralsko - Velký a Malý Jelení vrch, Divadlo, Široký kámen (22. - 24.října 2004)

podzimní les

Lesy jsou plné potrubí, vrtů, plastových barelů, kohoutů a hadiček. Uranové šílenství. Nicméně určitý punc romantiky to nepostrádá. To je zas moje šílenství. A když se vymotáte z průmyslové zóny, západ slunce sledujete ze skalnatého vrcholu Velkého Jeleního vrchu, chvíli nato zapalujete oheň na Stohánku a ráno pokračujete kolem skal až vylezete na ploché temeno Širokého kamene s bělostným pískem a bonsajovitými stromky na výhledových plošinách, pomyslíte si cosi o mámení babího léta.

Vrch Ralsko a průrva Ploučnice leží na červené turistické značce stejně jako hrad Děvín. Určitě stojí za návštěvu. Když se přidá slunečný babo letní víkend, nemůže mít vandr do těchto koutů chybu.
Jelení vrchy, Široký kámen a Divadlo se skalní branou sice pozornosti Klubu českých turistů unikly, ale stojí za ni stejnou měrou.

Přímý spoj z Prahy nás vysazuje o páteční půl deváté v Mimoni. Než se po červené vymotáme k aleji do Vranova přemýšlím o bezútěšnosti zdejšího panelového sídliště. Jedno z míst, kde bych žít nechtěla, byť mám jinak k oblasti Ralska kladný vztah. Podle tipu, kterého se nám dostalo před odjezdem opouštíme za Vranovem značku a po kraji lesa se vydáváme hledat místo dnešního noclehu. I ve tmě působí Vranovské skály majestátním dojmem. Šustící listí pod nohama. Neviditelný kemp. To když šplháš ke kolmé skalní stěně bez nejmenší naděje na převis a teprve dva metry od ní si všimneš hlubokého výklenku vystlaného listím. Tak akorát pro nás tři. Plápolající oheň, jasné nebe a měsíční světlo oddalují odchod do spacáků až k půl jedné.

Ráno leží nad krajem hustá mlha, sem tam zašustí kapky vody v korunách stromů. Není kam spěchat. Na vrchol Ralska začínáme stoupat teprve k polednímu. Mlha houstne. Za kovovým zábradlím podvrcholové vyhlídky končí svět. Bílé vhlké prázdno. Hradní věží se prohání vítr. Čekáme na slunce, ale mlhových mračen je víc, víří a vaří se všude kolem. Okouzleni rychlostí ženoucích se cárů mlhy a pohledy, které se čas od času otevřou do kraje trávíme na vrcholu nejmíň hodinu. Když zmizí poslední zbytek modré oblohy, vzdáváme to. Stačí ale kousek sklesat a slunce se rozsvítí naplno. Míjíme zbytky vodárny s klaustrofobní nádrží (no nevlezte tam) a prima akustikou. Vprostřed louky stojí v malém lesíku červenavá skála, tam odbočujeme ze značky a k průrvě Ploučnice už míříme polní cestou. Kolmé pískovcové stěny svírající vodní hladinu připomínají stezky na Oybinu.

Od průrvy Ploučnice pokračujeme po silnici směrem na Malé a Velké Ralsko. Před Velkým Ralskem, kde stojí areál na čištění kontaminovaných podzemních vod uhýbáme průsekem kolem bublajícího potrubí. Některé hadice s sebou mrskají jako živé, cizí ohromný organismus. Nebo rozvod infuze pro podzemní kolonii čehosi živého. V myšlenkách bloudím nějakým sci-fi příběhem. Průseky s potrubím jsou dobře udržované, tráva pokosená, takže se nám šlape mnohem rychleji než kdybychom se k Jelením vrchům museli prodírat lesem. Překonáváme poslední potrubí táhnoucí se kolem silnice do dáli. Hydrobariéra Stráž.

Les začíná vypadat normálněji, přes paseku jsou vidět oba Jelení vrchy. Malý vlevo, Velký vpravo. Vrcholek Malého tvoří čedičová skalka s výhledem na severovýchod. Pod ní mezi dvěma buky se třpytí velká stromová studánka. Začíná se šeřit, ale druhý vrch nevypadá vysoký. A když už jsme tady... Vůbec nelitujeme. Pěšinka se stáčí po skále, trochu to klouže, ale kruhový rozhled ze skalnatého vrcholku je nádherný. Barevné cákance listnáčů v jinak borové monokultuře. Děvín má z téhle strany nádherně bábovkoidní tvar. Bábovky s barevnou cukrovou polevou. Nad Ralskem zapadá slunce. Na druhé straně ubíhají lesy ke Stohánku. Vracíme se do sedla mezi vrchy, míjíme upravené ohniště a pohodlnou širokou cestou jsme za chvíli pod skalním hradem Stohánkem, na němž trávíme další noc.

Sobotních cílů bylo dosaženo a kupodivu i v neděli vše vychází podle plánu. Prostě vandr na sto procent. Posledně jsme hledali Divadlo se Skalní branou. Bez úspěchu. Za pomníkem pplk. Sochora opět odbočujeme vlevo. Míjíme jeskyňku od minula a o kus dál další i s ohništěm. Byť jinou cestou, dostáváme se opět na písčitou cestu k silnici. Odbočujeme vpravo, ač Martin tvrdí, že tam to rozhodně být nemůže. Bylo. Vlevo nad cestou je pár skal a za nimi široké ploché údolíčko přes které je při troše pozornosti vidět skalní brána ne nepodobná kamennému mostku. Taky dost váhám, ale bližší průzkum dává za pravdu. Je to ona. Hned vedle narážíme na úžasné železité inkrustace v podobě pískovcového potrubí.

Předposledním cílem je Široký kámen. Výrazný vrch přes silnici proti Děvínu do jehož nitra vedou tajemná kovová vrata. Přes veškeré protesty trvám na jeho zdolání. Bílé skály s nízkými borovicemi viděné minule odspodu mě uhranuly. Zdoláváme ho po dřevařské svážnici, skoro kolmou strání, dost nepříjemný pocit když přecházíme na druhou stranu průseku a nad námi trčí do prostoru klády jen jen se rozběhnout dolů. Dřevěná lavina, brr. Poslední metry zdoláváme po schůdcích vytesaných v pískovci. Stolová hora. Nedivím se, jestli to býval oblíbený výletní cíl, či vojenské strážní místo či něco úplně jiného kam bylo nutno pro lepší přístup vytesat schůdky. Rozhledy do širého kraje. Dal by se tu v tichém okouzlení strávit celý den. Sednout si do bílého písku, opřít se o o torzo suchého stromu, který dotváří ono podivuhodné místo k dokonalosti. Plašíme stádečko muflonů, zřejmně sem existuje nějaká lepší přístupová cesta, ale bohužel není čas obcházet rozlehlý vrchol. Tak alespoň ještě zaběhnout na temeno kamenného rytíře jak jsme ho viděli zezdola ze silnice a pak honem zpátky k zbytku čekající výpravy. Posledním zastavením je Děvín, rozsáhlá zřícenina s výhledem na Hamerský rybník. Překonávám touhu rozplácnout se do suchého listí a dívat se k podzimnímu nebi z broučí perspektivy, nedělat nic, jen pozorovat tanec barev a světel - v hlavní roli bukový list.

A pak už nejkratší cestou do Stráže na autobus.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007