Českou Kanadou na Kamčatku (9. - 12. dubna 2004)

Na začátku stála knížka Evy Krafkové Krajinou čertových kamenů. Netradiční turistický průvodce okolím Kunžaku, kam navíc jezdí z Prahy přímý bus, a to v docela rozumném čase dvou a půl hodin. Aby toho nebylo málo, asi deset kilometrů odsud směrem na jih leží skoro šestisetmetrový vrchol Kamčatky. K tomu tři dny velikonočního volna, co víc si přát.

Autobus jede netradičně z Opatova, tradičně s asi půlhodinovým zpožděním. Dny už se naštěstí dlouží, na Kunžackém náměstí vystupujeme kolem šesté a máme dost času najít místo k nocování ještě za světla. Polní cestou z okraje obce stoupáme k vrchu Kníže. Obdivuju nezvyklé množství remízků v polích, kterým podvečerní slunce udává měkce zlatavý tón. Kótu 649 m skrytou v lese zdoláváme během chvilky. Asi km za ní se napojujeme na modrou značku a posléze se místním značením necháme donavigovat až k bývalému viklanu Trkal. Vypadá přesně jako na fotkách z knížky, takže ani nedělám vlastní obrázky. Ke spaní to tu moc není, nechceme rozdělávat oheň uprostřed lesa, takže se přesunujeme na blízké louky, kde po nezbytném obdivování a focení přerostlých bonsají a balvanu s miskou nacházíme vhodný flíček na kraji lesa. Noclehárna U sta berušek. Teprve u hořící ohně zjišťujeme, že jsme snad šlápli do beruščího hnízda. Musí jich tu být desítky. Snažíme se jim vyhýbat, odnášet je z dosahu našich bot, ráno před odchodem pečlivě odberuškováváme spacáky, karimatky (moje se jim obzvlášť zalíbila, během pár minut se jich po ní batolí asi dvacet) i batohy, přesto se pár vylisovaným, domů přivezeným neubráním.

Pastviny s balvany, pokroucenými borovicemi a jalovcovými keři, na jejichž okraji jsme nocovali, se táhnou od Suchdola k Mostům, kam až oko dohlédne. Jsme tu naštěstí ve vhodnou roční dobu, takže kromě jednoho stáda krav na sobotním obzoru se dá všude bez problémů projít, všechna kamenná seskupení pečlivě obhlédnout, megalitické kruhy fotoaparátem zdokumentovat, vesmírnou energii načerpat při odpočinku na žulových temenech zdejších strážců.

Mosty opouštíme cestou proti autobusové zastávce, míjíme pohřebiště zemědělských strojů a na louce nad ním křížíme modrou značku po níž jsme chtěli dojít na Skalku. Ale nelíbí se nám ani jeden z jejích směrů, takže pokračujeme rovně kde se krajem lesa táhne polní cesta. Vlevo se světlá skoro čerstvá paseka, o něco výš vykukuje vodárenský domek. Ve spodní části paseky trůní jehlanovitý menhir jedna radost. Kousek nad ním pak kamenná pohovka. Představa siesty s knihou v teplém letním odpoledni je lákavá.

Kolem několika dalších vodárniček dorážíme na rozcestí s červenou značkou a posléze až na silnici z Jiter do Terezína. Před odbočkou na Zvůli se má nacházet pár dalších zajímavých skalních seskupení. Bohužel zborcený dolmen z fotografie jsme nenašli. V hustém mlází, které se na dokumentačních fotkách v knize vůbec nevyskytuje, jsme objevili pár kamenných jeskyněk coby vhodné základny při nepřízni počasí a vystoupili na vrch Šibeník, který není zdaleka tak zalesněný jak uvádí mapa. Kamenné misky, sedátko a malý převisek vhodný k přenocování. Scházíme na silničku k Landštejnu a naproti jakési chatce doplňujeme vodu v upravené studánce.

Modrá značka se táhne po asfaltu a teprve v loukách za Rožnovem ho opouští do polně lesních cest starou alejí kolem rozpadající se zemědělské usedlosti. Za lesem se otvírá další lučnaté údolí, na jehož druhé straně už vyhlíží zdi landštejnského hradu. Obloukem údolí obcházíme a konečně stojíme před odbočkou k zřícenině. Co z dálky vypadalo jako velký kopec je zblízka vyjímečně nikoliv ještě větší kopec, ale jen pár kroků k hradní bráně. Přestože cedulka na ní oznamuje, že poslední návštěvníci budou do areálu vpuštěni půl hodiny před zavíračkou (která právě odbíjí), jsme vpuštěni i my a po nás ještě pár dalších turistů. Landštejn vrací vzpomínky na Likavu. Snad svojí rozsáhlostí, výškou zachovaných zdí se zbytky malby, dalekým výhledem a zatravněným hradním příkopem. Čertvíproč člověku většina míst něco připomíná. Myšlenková globalizace, nebo jen připomenutí, že svět je všude tak různý až je občas stejný. Anebo si prostě jen snění a vzpomínky na takových místech podávají ruce. Tady by se spalo. Ohniště v hradním příkopu zve k poklidnému večeru pod ochranou silných zdí. Bohužel ne nás. Po večeři v nedaleké restauraci pokračujeme dál po červené hledat místo k noclehu.

Kaplička na návrší se nám jeví místem skoro vhodným, ale na ohýnek to tu není. O kousek dál na kraji lesa už to vypadá lépe. Skoro jak na Psích kostelech (a už je to tu zas :o) Sloup je v zdejší skalní síni sice jen jeden, ale v žulovém provedení vidím takovou architekturu prvně.

Nedělní dopoledne se potáhlo deštěm. Šest kiláků k Pfaffenschlagu a dalších pět na nádraží ve Slavonicích uháníme schouleni pod kapucemi bund. Hodinu trávíme v teple čekárny a čekáme na umoudřené počasí. Pfaffenschlag? Takové jihočeské hradiště na Závisti :o). Co se týče vzhledu samozřejmě, historické pozadí se různí. Rovná paseka uprostřed lesa protkaná vyšlapanými chodníčky kolem obnažených zbytků zdí. Sem tam ohniště, a nad tím vším vznášející se myšlenky. Jací lidé tu žili, kam odešli...

V půl třetí vyrážíme na další pouť. Neprší, ale zamračené nebe nevěstí nic dobrého (aneb jak nedat na první dojem). Maříž, další místo z mých cestovatelských snů. Nutno dodat celkem nic moc. Příliš mnoho lidí, příliš mnoho komerce. Navštěvujeme keramickou dílničku díky níž je Maříž tak známá a po cyklostezce pokračujeme až k Trojmezí Čech, Moravy a Rakouska. Ještě kousek po cestě než hraniční patníky uhnou prudce doleva a pěšinka kolem nich začíná docela slušně klesat. Každou chvíli narážíme na hraniční značku vtesnou do neopracovaného kamene. Neuvěřitelné množství lidské práce. Mlha stoupá z tajemně temného hvozdu rakouské strany a přiznávám, že občas je ve mně malá dušička, to když pěšinka obíhá patníky zahraniční zkratkou. Asi po dvou km nahrazuje pěšinu cesta a výstražné tabule neopomenou upozornit, že česká hranice končí na jejím okraji. Naštěstí se brzo objevují louky, neklamná známka blížící se Kamčatky. Podle mapy by měla být Kamčatka holá, jen s malým remízkem poblíž. Ve skutečnosti je remízek na každém potenciálním vrcholu, takže trochu tápeme při určení její přesné polohy. Nicméně věřím tomu, že vrcholové foto je skutečně vrcholové.

Při sestupu k mostku přes potok Pstruhovec jsme svědky takového všedního zázraku. Šedivá obloha se na chvíli trhá, pruh slunce se pomaloučku plazí pastvinou a už... už...cítíme na tváři jeho teplo. To všechno trvá neskutečně krátce, minutu, dvě, ale v ten okamžik dovedeme z těch pár slunečních paprsků vytěžit maximum tepla, pohody, radosti. Víc jak z celého slunečného dne na mořské pláži.

Následují vesničky Veclov a Návary (zvlášť ta první mnohem hezčí než Maříž), a to už začínáme hledat místo na spaní. V popisu další cesty se poněkud ztrácím. Z hlavní silničky odbočujeme vlevo, nalézáme seník, vaříme, jíme, spíme, ráno se budíme pod čistě vymetenou modrou oblohou.

Z pasek stoupá lehounká mlha a v kapkách vody se třpytí koberce bledulí. Nikam nespěcháme, čeká nás necelých deset km do Bystřice. Podle cyklomapky z rozcestí na němž jsme večer odbočovali bychom se měli zkratkou přibližovačkou opět napojit na cyklostezku vedoucí naším směrem. Bohužel mapa na dalším rozcestí už nehovoří tak jasně (chybí označení stanoviště) a náš odhad se od správného směru liší zhruba o 90 stupňů na křižovatce a o 160 v konečném výsledku. Vynořili jsme se tuším někde u Romanovského rybníka ve chvíli, kdy jsme se radovali, že zdálky viděná mapa nám prozradí polohu na hranicích Bystřice. Rozčarování bylo velké a cesta zpátky už neubíhala tak vesele. Asfaltu začínalo být moc. Podruhé jsme už odbočili správně vpravo a před Artolečí zažili druhý šok, když šipka v mapě opět ukazovala nějaké úplně jiné stanoviště. Naštěstí to napodruhé byly jen prohozené orientační cedule. Artoleč byla skutečně Artoleč a za ní už na dohled Nová Bystřice.

Pěší část putování skončila, ale pistáciovým oříškem na dortu byla jízda úzkokolejkou do Jindřichova Hradce. Koleje jsou sice poloviční, ale nádražíčka si s těmi normálními nezadají. Skoro každé se honosí velkou nádražní budovou, snad jedině Kaproun žádnou nemá. Ale zas mají lucernu a Járu Cimrmana. Vlak se šinul loukou lesem, lidé mávali ze zahrádek a jeden si připadal jak na začátku století páry, když jedoucí vlak viděti, skoro zázrak zažíti.

pastviny u Trkala pastviny u Trkala menhir :o) menhir kamenné lože Landštejn kamenná miska pod Landštejnem skály Trojmezí Čech, Moravy a Rakouska louky pod Kamčatkou
úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007