Jizerské hory (12. - 14.prosince 2003)

Jizerské hory pro mne vzdycky byly Islandem kapitána Kida, v druhé řadě pak horami, kde u cest lidé stavěli a staví pomníčky povětšinou smutným lidským osudům. Prodloužený prosincový víkend ovšem zapsal do jizerskohorské vandrovní kolonky novotou vonící asociace. Po nás potopa – mohl by znít podtitulek cesty hřebenem Jizerek. Hluboká temně hnědá tůň v místě, kde jsme večer postavili stan naštěstí pohřbila jen pár stanových kolíků. Ale stejně...když člověk zrovna nad ránem nestojí bosky po kolena v ledové vodě, je příjemné znovu vyvolat z paměti obrázek omoklých tmavých balvanů zasazených do roztávajícího sněhu. Černý a Bílý Štolpich, černobílé rokle. A takřka na přání naplněné vodopády Jedlového potoka, který stejně jako my uháněl nedělním ránem do Josefova Dolu.

Tramvaj zajíždí až do lesa. Stačí vystoupit, nazout běžky a hurá do kopců. Běžky nemáme, takže tentokrát jenom hurá. Po x-letech pražských skleníkových zim mi každé setkání s větším množstvím sněhu přijde fascinující. Je páteční dopoledne a okolí Liberce se ztrácí v husté mlze.

Na mlhu ale nelze svést skutečnost, že jsme neviděli restauraci ve stylu rytířského hradu, Strážný buk ani Ježíškovy kameny (v polovině prosince obzvlášť aktuální). Zorientovali jsme se až v Rudolfově. Na chvíli. V zhruba dva kilometry vzdáleném sedle Maliník totiž stojí bouda s občerstvením a především rozcestník se zelenou značkou. Až při třetí návštěvě tohoto "půvabného" místa zjišťujeme, že zelené jsou dvě. První zcela viditelně překračuje silnici a míří podél řady vleků do Janova (toho jsme si bohužel všimli až po dvou km u Hašlerovy chaty), kdežto druhá nenápadně odbočuje po asfaltu dolů. Snad už definitivně opouštíme sedlo směrem k Bedřichovské přehradě. Tu jsme taky neviděli, ale tentokrát za to skutečně může bílá nicota všude kolem. Pár kroků po hrázi a z bílého nic vystoupí přízračné obrysy hradních věží. Architekt se vyřádil a turista žasne.

Bivak plánovaný někde na Olivetské hoře je nakonec vzhledem k zacházkám tak akorát, i když původně mi trasa prvního dne přišla dost krátká. Převis, který jsem si pamatovala z léta jsme samozřejmě nenašli (ale v kamenných bludištích vrcholového lesa by se dalo brouzdat dlouho), takže nakonec stavíme na okraji lesa stan. Po mnoha marných pokusech konečně hoří oheň, kolem tma, sem tam sněhová vločka. A ráno dokonce na chvíli vidíme do údolí (a na skalní sroubek opodál) než výhled opět přikryje mlha. Zdupaný sníh na rozcestí pod Olivetskou horou dává tušit, že nejsme v Jizerkách sami. Klesáme údolím Bílého Štolpichu a sněhové vločky se mění v déšť. Zpoza jednoho z balvanů ve stráni se line proužek dýmu, neklamná známka přítomnosti dalších vandráků. Inzerované vodopády nic moc, nebýt směrovek ani bychom si jich nevšimli. Leč krajina islandská oku lahodící je jinak všude kolem nás.

Scházíme na okraj Ferdinandova, tam obracíme do protisměru a vytrvalým stoupáním Černým Štolpichem se opět dereme vzhůru. Neustále prší. Při optimismu nás udržuje jen pomyšlení, že máme stan a tudíž střechu nad hlavou i za mizerného počasí (akorát že některé mizerné počasí dokáže být ještě mizernější a můj stan není dimenzován coby ponorka). Vzdycháme nad suchostí dalších vodopádů a v představách se zaobíráme mnohem příjemnějším suchem v zimním kiosku uváděném mapou. Zima by byla, leč kiosek je zavřený. Pro setrvalou nepřízeň počasí se rozhodujeme postavit stan v jeho blízkosti, i když odpoledne zdaleka ještě nekončí. Chráněni před větrem v sympatickém dolíku, v létě zřejmě používaném jako posezení u ohně. Na ten si my musíme nechat zajít chuť. Ve stanu je příjemně, i když je nás tam poněkud příliš. Odpoledne se vleče, kapky buší na stanové plátno, jíme, spíme, hovoříme a počítáme hodiny zbývající do dalšího dne. O půlnoci déšť (odpolední mrholení nahradil docela slušný slejvák) na chvíli utichá, využívám toho ke zdravotní vycházce. Venku je mokro, ale jinak nic co by naznačovala sled příštích událostí. O chvíli později se znovu rozpršelo.

Za hluboké nadranní tmy nás ze sna vytrhla Doris s konstatováním, že podlážka stanu se podezřele houpe. Asi plaveme. Slůvko asi nebylo na místě, stav vody pod námi byl jednoznačný, pár centimetrů přes normu. Vodní postel není špatná, přesto se modlím, aby se déšť umírnil. Zbytečně. Bylo asi pět hodin ráno, když nás stoupající hladina přinutila k evakuaci. Ani se nezdržuju obouváním, jen vyhrnu nohavice, vylovím boty z vln a se spacákem v náručí uháním pod střechu blízké kůlny. Vody tak do půl lýtek. Kůlna sice není hotel první kategorie, ale momentálně všechno lepší než náš stan. Pobíháme sem a tam, zachraňujeme batohy a zbylé části suchého oblečení, dá-li se tak mluvit o méně vlhkých kouscích. Díky mým dvěma spolupochodníkům, kteří se nakonec vydali sbalit i stan to odneslo jen pár kolíků (vlastně skoro všechny). Tůň byla vážně dost hluboká. Nějak jsme si večer nevšimli vyústění jakési strouhy přímo do našeho skvěle závětrného dolíku. Prostě zálesáci zase jednou nebyli doma.

Čekáme na první známky svítání, někteří za stálého žertování, někteří za hlubokého (až mrazivého - byť je venku silná obleva) mlčení. Zurčení vody z okapu střídavě slábne a sílí. Mám pocit, že si ještě pořádně nevidím na špičku nosu, ale Martin už začíná balit. Nezbývá než vylít z každé boty zhruba půl litru vody a projít si obouvacím šokem. Vyždímat, zabalit za neustálého podupávání a poskakování, protože nohy mi začínají pomalu omrzat. Déšť má momentálně pauzu a my vyrážíme nejkratší cestou do civilizace. Tzn. od kiosku zpět na Čihadla a po modré do Josefova Dolu. Náhody okolního světa jsou někdy vážně okouzlující, takže když doma koukám do mapy, že naše úniková trasa se honosí názvem Mořská cesta, neubráním se úsměvu. Do ztroskotaných námořníků jsme opravdu neměli daleko. Volíme tempo více než rychlé a voda v botách se brzo zahřívá na provozní teplotu. Svět zase začíná být místo pro život.

Odměnou za utrpěná příkoří se stal zcela neplánovaně poslední úsek cesty. Nic netušíce uháníme sněhovou břečkou pokrytou silnicí a po odbočení modré do lesa začínáme vnímat z dálky sílící hukot. Rozvodněné potoky všude kolem nás přivádějí k obavám ze stržené lávky přes nějakou větší vodu. Naštěstí planě. Je to první z vodopádů Jedlového potoka a s tím co jsme viděli včera nelze srovnávat. Rozbouřený žlutohnědý živel vodopádům rozhodně ostudu nedělá. Žene se přes kamenné prahy a vytváří kaskády hodné slova básníkova. Modrá značka se drží břehu, a tak máme šanci kochat se neobvyklým přírodním divadlem, dokud se vlny potoka nezklidní před soutokem s řekou Kamenicí. Strávit by se tu dal celý den, nicméně snažím se krotit své fotografické nadšení při pohledu na zmrzle podupávající přátele. Za tuhle podívanou byla víkendová obleva cenou víc než mírnou. Do Josefova Dolu dorážíme v dobrém rozpoložení, vlak do Liberce jede jak na zavolanou a z noční evakuace se začíná stávat jedna ze vzpomínek, které se tak rády natřásají u ohňů v teple letních podvečerů.

A rada na závěr? Nikdy si ve stanu nenechávejte volně ložený chleba. Nevíte kdy přijde velká voda. A vědět nechtějte jak tahle trojkombinace v důsledku vypadá :o)

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007