Finsko
fotky.html ofinsku.html

(27.6.- 14.7.2002)

Do země bažin
a nekonečných plání
kde soumrak probouzí se
rovnou do svítání...

... ve složení takřka nezměněném - ŽíŽa, Káčula, já - pouze Vejra zdecimovaného loňským útěkem přes Norsko nahradil Sleep. Přibližovadlem je nám Škoda Felicia mířící na sever po trase Praha - Ivalo, k cíli vzdálenému 2800 km.

Tahle magická číslovka se v našem severském putování objevuje ještě jednou. 2800 km2 je plocha národního parku Lemmenjoki, kde hodláme zažít tu pravou divočinu v přírodě nespoutané turistickým ruchem.

Ve čtvrtek 27. června v 21.15 opouštíme po drobných komplikacích (jako je nestíhající Sleep, zapomenutý pas apod.) Prahu. Slunce prozařuje večerní červánky a na obloze maluje kraj tisíců jezer. Díky asi stočtyřicetikilometrovému kufrování kolem Drážďan přijíždíme do Sassnitzu úderem osmé a trajekt samozřejmě nestíháme. Další jede až hodinu po poledni, odbočujeme tedy na první lesní parkoviště a zalézáme do spacáků. Budí nás ve čtvrt na dvanáct dešťové kapky. Konečně si začínáme připadat jako na dovolené.

Čtyři hodiny pak driftujeme na sever, od moře fouká, chvíli se vyhříváme na plastových lavičkách na horní palubě a poté zalézáme do opuštěné společenské místnosti, kde na podlaze dospáváme probdělou noc.

Páteční den završuje průjezd Švédskem - barevné domky s půvabným chaosem rozhozené v zeleni oživují jinak fádně plochou krajinu. Za zády nám zůstává Malmö, Helsingborg, Linköping, Stockholm...tolik času, abychom se mohli někde zastavit bohužel nemáme. Opět obdivujeme čistotu parkovišť a tentokrát hlavně preciznost třídění odpadu - nejen plasty, papír, bílé a barevné sklo, ale i speciální koše na plechovky, biologický odpad, zvláštní kontejnery na plastové sáčky...to ještě netušíme, že něco podobného v menším měřítku nás čeká i na tábořištích uprostřed parku.

Snad už během páteční noci se krajina změnila, přibývá lesů, roviny se střídají s kopci a k cíli zbývá pouhých 500 km...máme pocit, že je to za rohem. V sobotu v 17.15 překračujeme v Haparandě švédsko finskou hranici a ujíždíme po E 75, což je od polárního kruhu v Rovaniemi víceméně jediná cesta protínající Finsko až k norské hranici. Následuje půlnoční zrychlený výsadek (prší, jak taky jinak) u jezera Inari. Déšť přestává až k ránu. Cestou do Njurgalahti potkáváme na silnici první soby. Naše nadšení nezná mezí. Nijak nám nekalí radost, že ve zdejších poměrech je rovno vykuleným očím pražského dítěte při spatření stáda pasoucích se krav. Koneckonců vždyť jsme také z Prahy.

Neděle, půl třetí odpoledne, parkoviště kousek za Njurgalahti. Předstartovní napětí vrcholí, každý po svém se smiřuje se skutečností, že ta těžká potvora, co se mu válí u nohou je skutečně jeho. Kolkolem se rozprostírají borové lesy a my se vydáváme po hřebínku vysoko nad údolím řeky Leammi vstříc jedenácti dnům plným očekávaných i nečekaných zážitků.

Finsko je svojí rozlohou pátou největší zemí světa, a pátou nejmenší co do počtu obyvatel. O prvém jsme se přesvědčili už při jízdě sem, uvažovat o vzdálenostech ve stovkách kilometrů je v téhle zemi normální. O druhém není pochyby, když na dvanáct lidí, které během neděle a pondělí potkáváme připadají dva Finové, osm Slováků a dva Češi.

Největší finský (a dokonce i evropský) národní park Lemmenjoki je rozdělen do tří zón, Restricted area, Basic area a Wilderness area. Značený okruh, po němž se pohybujeme se nachází v té druhé, není tu dovoleno téměř nic a přece to člověku ani nepřijde. V poměrně krátkých vzdálenostech jsou rozseta tábořiště, na kterých nikdy nechybí ohniště, lavičky, bouda s připraveným dřevem a sekerou.
Scházíme k řece a samooblužným přívozem se za velkého nadšení přepravujeme na druhý břeh, brodíme jakýsi přítok a pěšinou teď už blízko řeky pokračujeme dál. Lemmenjoki tu tvoří soustavu jezer, na tábořišti u jednoho z nich shazujeme batohy, užíváme si romantického večera a zvolna se učíme slabikovat místní názvy, tohle tábořiště se jmenuje Härkäkoski. Mapa uvádí názvy ve finštině i v laponštině, která se tváří jako něco mezi maďarštinou a indským nářečím. Třeba takový Juurjávrááváárááš, nebo Čukčábáhčenčopma. I na finštině by si člověk zlomil jazyk. Co taky chtít od řeči, která má sedmnáct pádů. Ale pár slovíček jsme přece jen pochytili, joki znamená řeka, järvi je jezero, teltailualue tábořiště, tupa je srub, autiotupa srub volně přístupný. Ale prim jednoznačně slavilo slůvko Jäkäläpää. Nikdo neví, co a zdali vůbec něco znamená, ale v naší čtveřici zdomácnělo velmi rychle pro svou zvukomalebnou schopnost vyjádřit celou škálu pocitů.

V kraji nekonečných dní se náš denní režim poněkud posunuje, na cestu vyrážíme okolo jedné hodiny, nezřídka šlapeme třeba do desíti a spát chodíme až když už slunce o půl druhé ráno zase stojí vysoko nad obzorem. Tedy našeho času. Finského o hodinu víc.

Další den se odkláníme od řeky, opouštíme kraj březového mlází a začínáme stoupat. Tunturi, tundrové vrchy, tak se nazývají zdejší holé vrcholky. Jalovcové keře, sem tam osamělá borovice a výš už jenom lišejník, zakrslá bříza a mech, mezi tím polštáře šichy obecné, jejíž fialové bobule jsou tak podobné borůvkám.

Otvírají se nám daleké výhledy na zalesněnou krajinu sem tam přerušenou lesknoucí se hladinou jezera. Dle plánu opouštíme značku, míříme do wilderness area. V údolí narášíme na obydlenou vesnici. Mapa mlčí. Obloukem se jí vyhýbáme, ale není nám to moc platné. Objevují se zbytky těžařských bud, neskutečný bordel a pruh zplanýrované země, který se táhne naším jihozápadním směrem. Dostali jsme se do oblasti těžby zlata. Poté co narážíme na třetí bagr, shodujeme se na návratu do zóny značených cest. Procházíme přes letiště Martiiniskonpalo (467 m n. m.), docela svižně tu fouká, za zády nám prší a někteří tvrdí, že si tu připadají jak na vojenských Brdech. Píšu letiště, ale ve skutečnosti je to louka s naváděcími značkami a dřevěná bouda s jízdním řádem. Co nás překvapilo, byla slušně zásobená knihovna, od spisů vyloženě filozofických po Christie a Chandlera, samozřejmě ve finštině.

Na protějším svahu vidíme sruby. Dnes již potřetí doufáme, že naděje umírá poslední. Jak se ukázalo, nakonec stejně vždycky umře, a opět to nejsou ty, které nám dle mapy měly být orientačním bodem. Svinčík okolo nás nutí přesunout se dále údolím potoka, kde v březovo jalovcovém mlází konečně bivakujeme. Večer opět oheň a nekonečný západ slunce.

V úterý se vracíme na značku a nejprve tundrou, posléze březovými hájky sestupujeme k říčce Morgamoja. Zde poprvé narážíme na otevřený srub a touha přespat alespoň jednu noc v něčem podobném sílí. Ani ne tak kvůli pohodlí, jako spíš kvůli té romantice. U Morgamjärvi překračujeme řeku a příkrou strání se drápeme na nejvyšší horu této oblasti Morgam Viibus (599 m). Konečně nás nesvazují značené stezky. Pláně kam až oko dohlédne, dole se třpytí řeka, nad hlavou bílá oblaka, ze všeho dýchá absolutní volnost. Kostí pár (samozřejmě sobích) se v prachu válí, jak se zpívá v jedné písničce od Rangers, vyloženě optimistický znak téhle pustiny. O místě dnešního spánku uvažujeme tak dlouho až je jasné, že musíme dojít k srubu Oahojoki, protože v bažinách stan nepostavíš. Chatu hledáme nekonečně dlouho. Mapa, kterou jsme si po příjezdu koupili není příliš podrobná, skoro se divím, že jsme podle ní v téhle zemi bez jakýchkoliv cest přežili.

Místní sruby stojí za zmínku. Že tu něco podobného je jsme věděli, ale takový komfort nečekal nikdo z nás. Krásná roubená stavba, nezbytný dřevník plný špalků, uvnitř stůl, lavice, palandy, kamna, v některých chatách dokonce i plynový vařič, a samozřejmě ekologická kadibudka a nádoby na tříděný odpad. Jen tak mimochodem, slovo kompost je mezinárodní. Finsky stejně jako po našem.

Další den zůstáváme na místě a jen bez batohů podnikáme asi čtyřhodinovou vycházku po okolí, bohužel výhledy díky mlze téměř žádné. Užili jsme si divočinu v dešti a do srubu se vracíme totálně promočeni.

Nevím, jestli ti dva Finové byli vzorkem zdejší populace, ale pokud ano, mohu zkonstatovat jen jediné. Typický Fin je zvyklý spát v sauně. Večer jsme roztopili kamna, abychom usušili mokré věci. Když jsme šli spát Finové zabednili okna i dveře a zachumlali se až po uši do spacáků, zatímco my leželi na nich skoro nazí a snažili se nepotit, abychom zítra nemuseli sušit i ty spacáky. První to vzdal Žíža, a protože venku stále pršelo, odešel spát do dřevníku...taky se asi jako jediný z nás vyspal. Nakonec jsme to nevydrželi a právem většiny otevřeli obě okna. O vyvětrání se nedalo mluvit, ale aspoň nám už nehrozilo udušení. Finové vypadali na zrmznutí, přesto se odvážili zavřít až k ránu.

Týden se přelomil v půli a my jsme opět na cestě. Teď už víme, že za devatero sobími ploty, devatero bažinami a devatero hlubokými potoky se nachází dalších devatero plotů , bažin a potoků. Protože právě tohle je Finsko

Když večer vyléváme vodu z bot ve srubu u jezera Taimen a sledujeme jak padá mlha na finská blata, vtírá se nám neodbytný pocit (a není to poprvé), že táboříme uprostřed Šumavy. Vůbec se celé Finsko se svými smrkovými lesy, rašelinnými jezírky a slatěmi nápadně podobá šumavským rezervacím. Občas možná okořeněnými krajinou Borkovických blat...to když se v okolí rozvoní právě rozkvétající rojovníky. S tím rozdílem, že v lesích místo srnek potkáváme soby a bažiny přecházíme nikoliv po povalovém chodníčku, ale cestou necestou, přičemž šlapeme po chráněných rostlinách, za jejichž poškození by nás čeští ochranáři zadupali do země . Ale vážně, postavte Fina doprostřed Chalupské slati a ani ho nenapadne, že není ve své rodné zemi.

Pořád mluvím o bažinách, ale existují tu tři typy krajiny. Jednak tunturi, těch jsme si až tak moc neužili přestože to byla nejhezčí místa parku. Pak jsou to borové lesy rostoucí na suchém podloží, s jezery kde se dá většinou bez úhony dojít až k vodě. No, a pak jsou lesy smrkové, plné vybělených přízračných suchých kmenů. Bez lidských stezek, jen občas narazíž na sobí chodníček vedoucí odnikud nikam. A mezi tím vším opět jezera. Při pohledu zhora ukázka pohlednicové krásy modravých hladin, při pohledu zblízka jen jediná myšlenka...fuj, už zase jezero. Každé z nich lemují více či méně rozsáhlé bažiny, případně přítokové a odtokové potoky, které se díky hloubce velmi špatně brodí.

Další den neplánovaně lenošíme na Taimenjärvi. Ze spacáků jsme se vykulili až v jednu hodinu, odpoledne trávíme vařením, večer přichází bouřka. V tomhle kraji nic neobvyklého. Déšť se tu střídá se sluníčkem v rovném poměru. Je skoro pravidlem, že slunné ráno přináší deštivý večer a obráceně. Přepršky jsou denním pravidlem a často je doprovází duha.

A opět nás čekají bažiny. Přesouváme se do povodí další řeky - Ivalojoki. Hovory se stále častěji otáčejí kolem jídla. Několikrát denně počítáme zásoby...seznam povolených témat k hovoru - jídlo - vyzvedněte význam asketismu. Zase jsme docela natáhli krok, bažiny nebažiny, král Šumavy by si tu prišl na své. Když jsme večer z lesů vypadli na vyšlapanou stezku kolem řeky, uvědomili jsme si, jak hrozně moc máme rádi klub českých turistů a jejich značené cesty. Táboříme na soutoku Appisjoki a Ivalojoki, na místě bývalé zlatokopecké osady. Nejdřív je ovšem nutné překonat proud. Moc dlouho neváháme, i příznivci goretexu už dávno hodili flintu do žita, a noříme se do vln, aniž bychom se namáhali zouváním bot. Když se večer koupeme, kromě pohorek na sobě vůbec nic, připadáme si trochu jak blázni, ale nijak to nekalí naši radost z vození se na říčních vlnách. Voda je tu mnohem příjemnější než v Norsku, přece jenom neteče přímo z ledovce, i když zdejší krajina ledovcem vytvořena byla.

Ráno se již podle zaběhnutého zvyku proměnilo v poledne. Pěšina proti proudu Appisjoki velmi brzo přestává být pěšinou, a jak se blížíme k hornímu toku, přibývá vrbiček, bříz a můžete hádat...bažin. Teprve v šest hodin spočinuly naše nohy na suché zemi. Trochu to tu připomíná Krušné hory. Sem tam uschlý pahýl, na zemi vybělené stromové kostry. Zřejmě bývalá sobí pastvina. Dosvědčuje to i nedaleký, nově postavený plot. Marně hledáme místo na spaní, a přestože už všichni docela pleteme nohama, daří se nám ustlat si až po deváté hodině.

V pondělí máme další neplánovaně odpočinkový den. Je to zvláštní, ale trasa, kterou jsme si původně naplánovali, se i přes dva dny strávené na chatách a několikeré prodloužení stále jeví příliš krátkou. Opět tunturi s výhledy do kraje, slunce nad hlavou, sobí stáda a spánek u jednoho z malých jezírek, kterých je tady nahoře přehršel. Večer bouřka a otevřené okno do nebe. Další den pokračujeme směrem zpět do značených částí Lemmenjoki. Poslední romantika u Suivakkojärvi. Srub, v němž přečkáváme bouřku, a konečně zas jedno jezero bez bažin. Večer doplňujeme zásoby u auta a přesouváme se k tábořišti vzdálenému sotva čtvrt hodiny, abychom zde strávili poslední večer. Zjišťuji, že i globalizace má svou příjemně usměvavou tvář. Jak jinak to nazvat, když si lidé na břehu finského jezera, tři tisíce kilometrů od domova vyprávějí o vandrech po Českém Ráji.

Ve středu navzdory dešti smýváme špínu v jezeru Inari a dáváme sobí oběd v Ivalo. Během noci se přesunujeme blíž Helsinkám, do národního parku Isojärvi. Oproti Lemmenjoki je to střízlík - jen 19 km2. Ještě zastavujeme v Rovaniemi, abychom se vyfotili na polárním kruhu. Neobejde se to bez bloudění, na druhou stranu se můžeme chlubit, že jsme polární kruh překročili několikrát. Ve čtvrtek procházka parkem, borůvky, koupání a v pátek odjezd do Helsinek. Pevnost Suomennlina a pak už noční trajekt do Tallinu. Estonsko, Lotyšsko, Litva, v pět hodin projíždíme Varšavou. Venku nebe bez mráčku a slunce pálí jak zběsilé. Jižní kraje nás vítají zpátky a večer se konečně stmívá.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007