Podunajská stezka (28. 4. – 1. 5. 2007)

Podunajská stezka - značení

Od Vltavy k Dunaji, od Dunaje k Dyji, Podunajská stezka někde mezi tím. Kdo ji nejel jakoby v cyklistickém světě neexistoval - tak by se s nadsázkou dal shrnout dojem z vyprávění nalezených na netu. Jsou to články plné superlativů - o úžasných cyklostezkách s minimem automobilové dopravy, o Rakousku zkoncentrovaném na několika desítkách kilometrů dunajského údolí, o dějinách kráčejících podél cykloturistova kola a nabízejících spolu se současností esenci toho nejlepšího. Je pravda, že slovní spojení Dunajská stezka se v mé hlavě usídlilo mnohem dřív, snad jako jeden z prvních pojmů, který ke mně překročil hranice, když se zvedly závory - a od té doby čekal na svou chvíli. Shoda náhod tomu chtěla, že jsme to letos zkusili...

Během čtyř dnů jsme najeli 470 km, z toho 290 km Dunajskou stezkou. Pro nás coby nezávodníky to znamenalo celodenní šlapání - krajina se tak smrskla na nejbližší okolí, které bylo možné vnímat se sedla bicyklu. Kulturně poznávací zastávku jsme udělali pouze v Melku, Mitterkirchenu a Dürnsteinu. Přesto nemám pocit, že bychom o něco přišli. Nejdůležitější náplň naší cesty, samotný Dunaj, jsme měli možnost poznávat téměř čtyřiadvacet hodin denně.

Od Vltavy k Dunaji

V půl osmé ráno Šumava pomrkává do slunce přes kapky rosy na loukách, nad asfaltem se ještě netetelí horký vzduch a cyklistický národ dosud vyspává. Lepší ráno si nemůžeme přát. Stoupání do Českých Žlebů je na dlouhou dobu posledním, pak už sjíždíme do Stožce a Haidmühle - na hraničním přechodu ani noha. Napojujeme se na železniční cyklostezku Adalbert Stifter Radweg do AltReichenau, kde jsme v zimě stáčeli běžky zpátky k domovu, a pokračujeme na Jandelsbrunn. Stále z kopce, chvílemi si skutečně připadám jak šumavská mašinka uhánějící po železničním náspu - vpravo se mihne domek na louce, vlevo pastvina s koňmi a už kolem uší zase sviští jen chladný lesní vzduch. U Jandelsbrunnu se krajina víc otvírá, stezka se točí mezi rozkvetlými loukami, z kopců shlížejí věže kostelíků, cvrkají kobylky, cyklistický ruch houstne, den se pomalu rozpaluje. Vedle fabriky na obytné přívěsy nechali kousek kolejí. My tu zapomněli odbočit po Donau-Wald-Radweg a teprve po dalších devíti km ve Waldkirchenu začínáme dumat kudy k Dunaji.

Ve waldkirchenském infocentru smýváme první prach z cest - Stifterova stezka není asfaltová a my vypadáme jak po návratu z písečné bouře. Ochotná paní z infoslužby se nám na všech dostupných mapách snaží ukázat směr k Dunaji. Vracet se do Jandelsbrunnu se nám nechce, volíme nejkratší cestu přes Hauzenberg a Untergriesbach. Občas sice míjíme nějakou odbočku na cyklostezku, ale bez podrobné mapy nechceme riskovat bloudění a kopce navíc. Stačí ty co nám v cestě stojí povinně. Sluníčko pálí a ten první tříkilometrák nic moc. Alespoň, že výhledy stojí zato. Ale příště už odbočíme správně, silnice s provozem má do klidné cyklostezky, jaké jsme se namlsali ráno, daleko. Konečně závěrečné serpentiny za Untergriesbachem a jsme u Dunaje. Na tachometru nějakých osmdesát km. Sakra, vždyť mi ten Dunaj vážně máme za humny :o)

Mikrozastavení na prvních dunajských kilometrech

Obernzell - stylizovaný Dunaj detail dřevěné brány Dunaj - kaplička na skále setkání s Isou, vodní vílou

Hlubokým údolím z Obernzellu do Aschachu

Ze zídky na nábřeží pozorujeme líné sluneční paprsky dorážející na ještě línější vodní hladinu. Ačkoliv se jedná o vodu spoutanou do regulovaných břehů, přepásanou hrázemi elektráren, prostě ve všech směrech civilizovanou, nelze jí upřít auru síly a divoké přirozenosti. Jedeme stále po levém břehu, teď zjara jasně zelené stráně prudce spadají do údolí, při pohledu vzhůru se skoro točí hlava. Vysoko nad špičkami stromů občas vykoukne hradní věž, jednou dokonce celý zámek. Pokud člověk stočí oči zpátky, rázem se z hlubokých nekonečných lesů ocitne v parku mezi slunečníky hospůdek a vývěsními tabulemi penzionů. Bavorsko-rakouskou hranici tvoří můstek přes zarostlý příkop a oprýskaná cedulka na stromě. V Au se necháváme přívozem za dvě eura převézt na pravou stranu - řeka se tu stáčí do esíčka - Schlögenská smyčka - její foto z ptačí perspektivy zdobí nejednu titulní stranu průvoců po Dunajské stezce. Civilizace ubylo, vidíme pár stromů ohryzaných bobry, cestu nám kříží obrovská užovka a zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že 120 km by mohlo pro začátek stačit, se u cesty objeví plácek se zelenou cedulí Rastplatz, uprostřed kamenný stůl a sedátka. Neváháme ani chvíli, v teplém letním podvečeru se zabydlujeme, komáři naštěstí ještě nemají letní sílu a tak noc ruší jen šplouchání vln a vrzání dřeva padlých stromů, když hladinu rozhoupe proplouvající loď.

Engelhartszell - bavorsko rakouská hranice Dunajská stezka přívoz Au-Schlögen Dunajská stezka Neuhaus Dunajská stezka - tábořiště Dunajská stezka - tábořiště

Z Aschachu do Greinu lužními lesy a mezi poli

Ráno jsme na cestě ještě o trochu dřív než včera, šestikilometrový úsek do Aschachu zeje prázdnotou. Míjíme několik dalších táborových plácků, ale ty už mají cedulky Rastplatz červeně přeškrtnuté. V Aschachu si u rybářského a lodního muzea prohlížíme jednu z lodí, které dříve sloužily k transportu zboží mezi Linzem a Vídní. Místo vysokých kopců najednou placka, podél stezky pás lužního lesa. U elektrárny Ottensheim svačíme a pak, místo abychom se po hrázi přesunuli na levý břeh, se necháváme strhnout tlupou českých turistů, prokodrcáme za nimi lesem a do Linze se dostáváme spolu s pravobřežními proudy aut. Možná i díky tomu na nás město příliš velký dojem neudělalo, takže po ochutnání nezbytného lineckého cukroví se vracíme na cyklostezku, projíždíme sportovně odpočinkovým areálem města (kde se mi líbí o poznání více než v samotném centru) a po vedlejších silnicích se odkláníme od vody přes St. Georgen do Mauthausenu. Následuje kus pěkného širokého asfaltu přes tentokrát rakouské Au, sjíždíme do polí a mezi osením kličkujeme do Mitterkirchenu - mají tu skanzen - keltskou osadu někdy z roku 700 před Kristem. Rozhodli jsme se obětovat pět eur, ale jelikož je dneska jakýsi zvláštní den, máme nakonec vstup zdarma. Keltendorf má podobné uspořádání jako jiné skanzeny, které jsme měli možnost shlédnout - představuje domy jednotlivých řemeslníků, nechybí obydlí urozeného pána, a jako přídavek je tu pohřební mohyla - všechno si lze vyzkoušet a osahat, navíc jsme v pokladně dostali popis v češtině.

Aschach - obchodní loď u muzea Dunajská stezka - rovinka za Aschachem Dunajská stezka - v polích u Mitterkirchenu Mitterkirchen - keltská osada Mitterkirchen - toalety v keltském stylu

Z Greinu do Kremsu

Greinem začíná úsek, který bych rozhodně nechtěla absolvovat znovu, přinejmenším ne na kole. Přestože nás stále navádějí cedulky dunajské stezky, dá se tu o cyklostezce mluvit jen stěží. Min. šest kiláků v plném silničním provozu, a i když se nakonec objevil cyklopruh, pořád to znamenalo šlapat v hromadě výfukových plynů s auty metr od kola. A to ještě kdosi tuhle silnici označil jako Romantikstrasse. Je pravda, že průvodce a kupodivu i internetové cestopisy naopak hovoří o nejhezčích částech Dunajské trasy. Snad pro milovníky hradů, zámků a vinic. Ale nedovedu si představit, že bych se doma dobrovolně vydala na cyklovýlet kolem magistrály i kdyby tam bylo bůhvíco. Jednu chvíli se zdá, že stezka konečně odbočuje, ale to jen nějaký vtipálek vede značku asi deset metrů přes odpočívadlo a opět ji vrací do provozu. Teprve kousek před Persenbeugem trochu uhybá mezi rodinné domky. Přejíždíme na druhý břeh do Ybbsu - na nábřežní promenádu kolem průčelí historických domů - a začínáme přemýšlet o noclehu - jedeme a jedeme až vezmeme zavděk rybářským pláckem někde za Sarlingem. Tentokrát nám noční společnost dělají vlaky, lodí tu jezdí míň. Tachometr ukazuje rekord - 130 km

Ranních dvacet do Melku je už opět v poklidu bez aut. Snídáme čerstvé pečivo před radnicí, kavárníci rozkládají venkovní zahrádky, město ožívá do slunečného, ale větrného dne. Kola necháváme na speciálním zastřešeném cykloparkovišti, kde je navíc možné za jedno euro uzamknout věci do prostorné schránky - jedno mají dole ve městě, druhé přímo u klášterních bran. Za to, že z mnoha památek na trase padla volba zrovna na melkský klášter může v prvním plánu spíš Umberto Ecco než samotná hodnota barokního díla. Teprve v druhém sledu se dozvídáme o jeho historii a významnosti. Expozice je podaná dost moderně (možná až příliš - viz. přemnozí vizuální efektové nebo videoagitačka s traktory v klášterních polích), lze ji absolvovat bez průvodce a určitě by se tu dal strávit delší čas než si při našem letem rakouským světem můžeme dovolit my. A to vynecháváme klášterní zahrady, protože přístupné jsou až od 1. května, což je zítra.

Melkem začíná údolí Wachau - ač opěvované, znovu spíš vhodnější pro motorizovaného turistu. Uháníme co to jde, abychom se dostali z dosahu výfukových plynů do Kremsu, kde nás silnice konečně opustí. Netvrdím, že se na úseku Melk-Krems nedají najít hezká místa - občas zajíždíme do křivolakých uliček vinařských vesnic, projíždíme mezi terasami vinohradů, ale vždycky je to jenom kousek a silnice pořád na doslech i dočich.
Jako jediní z proudu cyklistů odbočujeme k místu nálezu Willendorfské Venuše, rodné sestry té naší Věstonické. Zakonzervovaný půdní profil s vyznačením vrstvy jejího nálezu neleží daleko od silnice, takže o žádnou zajížďku se nejedná. Kola necháváme před rozestavěným muzeem, k Venuši v nadživotní velikosti je to pár metrů po schodech mezi zahrádkami.
Jediným navštíveným hradem (z těch mnoha, které k mé velké lítosti musíme bez povšimnutí míjet) a náhradou za původně plánovaný Aggsbach se stává Dürnstein. Sice byl také vystavěn vysoko nad Dunajem, nicméně proti Aggsbachu je to rovina. Zasazený do oblasti skalních věží, s leteckým výhledem na Dunaj a vzdálený klášter Göttweig, opředený legendou o věznění Richarda Lví srdce. A obrostlý meruňkami. V obchůdcích v podhradí snad nic jiného než výrobky z nich neprodávaji.

Persenbeug Dunajská stezka Dunajská stezka - úsek před Melkem schodiště v Melku Melk - muzeum willendorfská Venuše hrad Dürnstein hrad Dürnstein hrad Dürnstein - výhled hrad Dürnstein - výhled

Zákoutí v údolí Wachau

údolí Wachau údolí Wachaua údolí Wachaua údolí Wachau údolí Wachau údolí Wachaua

Z Kremsu ke Greifensteinu

Krems projíždíme mimo centrum, u elektrárny Altenwörth měníme břeh a přes Zwetendorf dorážíme doTullnu. Nábřeží vévovodí sousoší Nibelungů s Attilou a potkanem (po pravdě zaujal nás především ten potkan) a konečně začíná zase krásná cesta jenom pro kolaře. Večer se blíží, plácek na spaní těsně u vody nacházíme pár km za Tullnem. Praská oheň, svítí měsíc, poslední dunajská noc po dalších 120 km. Ranní mlha nad hladinou společně s včerejším večerem vrací příznivý dojem z Dunajské stezky. U elektrárny a hradu Greifenstein, kam je to odsud coby kamenem dohodil, zapadl dílek cestovatelské skládačky. Sem jsme se vloni dokodrcali na bruslích z Vídně. Letos přijíždíme z druhé strany a naše setkání s Dunajem tu končí.

Tulln Tulln Tulln Tulln Podunajská stezka - před Greifensteinem Podunajská stezka Podunajská stezka Podunajská stezka

Od Dunaje k Dyji

Máme namířeno k Břeclavi. Fouká silný, studený protivítr a přestože kopce nejsou prudké, občas spadne rychlost i pod desetm km/hod. Prvních dvacet ze Stockerau do Leitzersdorfu trvá věčnost. Koutkem oka stíháme vnímat obrazce poskládané z různobarevných polí, které dodávají krajině vzhled malebné uspořádanosti. Ernstbrunn, Mistelbach - kouskujeme si vzdálenost, aby to rychleji ubíhalo. Pole vystřídaly vinice, sjíždíme do Poysdorfu, k hraničnímu přechodu Schrattenberg zbývá ještě dvanáct km. A mezi Rakouskem a Moravou leží slušný kopec. Na deseti km příšerného asfaltu hlavní silnice z Valtic do Břeclavi dotáčíme dnešní stovku a můžeme začít vzpomínat na putování mezi Vltavou a Dyjí.

mezi Dunajem a Dyjí mezi Dunajem a Dyjí

Co jsme nevěděli.

Dunaj nepramení, ale vzniká soutokem řek Brigach a Breg. Dunaj je v němčině rodu ženského. Dunaj je v části toku ponornou řekou a má nejen přítoky, ale i odtok - řeku Aach.

Co teď víme.

Ze Šumavy k Dunaji je to blíž než by se zdálo. Najít místo na spaní mimo kempy není snadné, ale dá se. Naše průměrná denní rychlost v dunajských rovinách je kupodivu úplně stejná jako kdekoliv jinde, rozdíl je v tom, že tady člověk vydrží jet déle. Úseky, které byly v cestopisech často popisovány jako nudné se nám libily nejvíc a naopak (jinými slovy na netu se dá najít hodně, ale nad vlastní zkušenost není). Sjízdnost trasy pro inline je proměnlivá - rozhodně už neprahnu po tom dát si to celé z Pasova až do Vídně bez doprovodného vozidla. Asfalt sice až na jedinou krátkou vyjímku leží všude, ale kvalita je dost proměnlivá, o automobilovém provozu už jsem psala výš.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007