Po Chřibech křížem krážem (3. - 6. července 2004)

Nejzápadnější výspa Karpat, nejmladší pohoří u nás. To jsou moravské Chřiby s průměrnou výškou asi 350 m, které oddělují rovinatou Hanou od stejně rovinatého Slovácka. Cestami i necestami Chřibů jsme během čtyř dnů navštívili většinu významných míst jejich jižní a střední části a přidali i pár takových, o nichž mapy a průvodce mlčí.

V páteční podvečer přijíždíme motoráčkem z Brna do Jestřabic. Po kolejích je záhy i opouštíme, avšak tentokrát už po svých. K noclehu nás láká hradiště na vrchu Hrádek. Na dohled od vesnice, pár metrů za okrajem lesa odbočujeme z trati cestou na svážení dříví do kopce až na jakousi náhorní plošinu protnutou několik set metrů dlouhým valem. Stmívá se a v šeru houstnou zářivě fosforeskující body, světlušky. Připadáme si jak v pohádkovém lese. Na vrcholek sice nevede turistická značka, ale pěšinka vyšlapaná netýkavkovou džunglí po vrcholu valu dává tušit, že opuštěné místo to rozhodně není. Domorodci z Jestřabic sem vystupují cestou, kterou ráno objevujeme na západní straně vrcholové plošiny, kde prochází valem a kolem paseky s výhledem na protější stráně klesá kamsi k Jestřabicím. Na druhou stranu pak pozvolna sestupuje k halenkovickému rozcestí. My, kterým chození po cestách připadá fádní, volíme přímý sestup stezkami v trávě, které se mění ve stezky v houští a jakýmsi žlabem vylézáme na tom samém rozcestí, pár metrů od zmíněné cesty.

Po marné snaze najít zkratku, kreslenou v mapě podél potoka přímo vzhůru, volíme raději pomalejší, ale jistější stoupání silničkou k červené značce na úbočí Lenivé hory, prvního chřibského vrchu. Z asfaltky tam odbočuje lesní cesta, poněkud blátivá, jako ostatně většina chřibských cest. Celkem nezáživným mladým bukovým lesem pokračujeme až ke Koryčanské kapli. Rozcestníky zmiňují pouze rozcestí nad a pod kaplí z čehož usuzujeme, že budeme muset pátrat v terénu. Ale není tomu tak, modrá značka vede přímo k ní. Opravená kaplička září v pablescích slunce, které se tu a tam ukáže mezi mraky. Tak jako poutníci, kteří tu odpočívali při své každoroční pouti do kostela v Koryčanech chvilku posedíme, abychom osvěženi nastoupili cestu "pravé chřibské hřebenovky". Místním značením KČT z Vřesovic je vyznačena dvoukilometrová trasa kamenitým hřebenem vrchu Bradlo k Zúbkově studánce. Z vrcholové knihy na Bradle se dozvídáme, že tu zhruba před 45 lety stávala rozhledna, příroda už ale odstranila veškeré stopy po ní. Jen cestou nahoru míjíme oblý přitesaný kámen, na kterém se mi zdá, že vidím zbytky červené značky. O kousek dál, u plotu školky je šipkou značena odbočka na Moštěnické kameny. Spěcháme ale do Buchlova na sraz s kamarádem, takže tento přírodní útvar necháváme na další návštěvu.

U Zúbkovy studánky nabíráme vodu (vypadá dost nevzhledně, kousek betonu a trubky), rozcestí se žlutou značkou je pár metrů odsud vlevo. Po sto metrech křížíme modrou a značené cesty opět opouštíme (méně dobrodružné povahy mohou volit cestu po značce, není o mnoho delší), po necelých dvou km přímého pochodu narážíme na na afaltku, vlevo se připojuje zelená značka a následuje první výraznější stoupání k dalšímu hradisku, tentokrát z doby Velkomoravské říše. Dřevěná nezamčená kaplička a v základech bývalého kostela sv. Klimenta lavičky a zastřešené podium suplující kazatelnu. V jižní části akropole se otvírá výhled do kraje dotvářený siluetou mohutného buku vyrůstajícího přímo ze zbytků zdiva.

Odoláváme touze přespat v suchu a po krátkém občerstvení pokračujeme po žluté na Cimburk. Z téhle strany je to stále z kopce a zdi Cimburka vidíme teprve až když stojíme téměř před ním. Cestou ještě nabíráme vodu v upravené studánce Paní. V pokladně hradu necháváme dvacet Kč a vyzbrojeni půjčeným průvodcem s popisem jednotlivých částí hradu vyrážíme na obhlídku. Zříceninu spravuje občanské sdružení Polypeje a malebná zákoutí hradu občas ruší lešení či kolečko s pískem. Na věž se bohužel nesmí a tak jsme s prohlídkou poměrně brzy hotovi. Kolem další studánky U Mísy odbočujeme po červené k osamělému pískovcovému skalisku Kozel. Za zmínku stojí kámen částečně ukrytý v maliní vpravo těsně u cesty tak padesát metrů za pramenem. Počet misek viditelných z jeho temene se pohybuje kolem patnácti. Některé jsou naplněné vodou, je to takové několikapatrové ptačí pítko, studánkový kámen. Kozel je obsypán horolezci, ale než stihneme nasbírat dřevo na oheň, zvedá se vítr a my zůstáváme sami. Déšť naštěstí ustává, rozděláváme oheň a nakonec máme štěstí i na podvečerní slunce a úžasné světelné divadlo, které je rozehráno na samotné skále i okolních stromech. Pískovcová stěna se barví do žluta a nakonec přechází do zářivě oranžové. Podobnou barvu dostává les, pruhy oranžového světla se míhají mezi kmeny jako při obrovském požáru. Usínáme na plácku vedle ohniště a nad hlavou máme tentokrát jasné nebe.

Ráno se vracíme kolem Mísy ke Kazatelně, skále s vytesanými schůdky, z níž dříve bývala vyhlídka. Dnes ji ale z velké části zakrývají stromy a mnohem lepší výhled na Cimburk v záplavě lesů je z plošinky kousek pod Kazatelnou. Pár metrů nad ní odbočuje ze značky vyšlapaná pěšina až na travnatý plácek s ohništěm mezi čtyřmi mohutnými buky (ideální nocležiště). My míříme lesem neméně statných stromů přes Ocásek ke Hrobům, kde podle pověstí odpočívají kosti Cyrila a Metoděje (realita je prozaičtější, původní jméno lokality znělo Hrby). Odbočka ze zelené značky vede zprvu po lesní cestě a po mírném stoupání se bez výstrahy stáčí vlevo k malému vrcholku s pár kameny. Cesta už neznačeně pokračuje dál a my po ní později scházíme na červenou značku do Buchlova. Blíží se poledne, doba, kdy máme na Buchlově přibrat čtvrtého do party, musíme si tedy nechat zajít chuť na návštěvu Holého kopce s dalším hradiskem, které je údajně největším sídlištěm lidu lužických popelnicových polí na Moravě. Vrch je skutečně monumentální a tak se alespoň kocháme pohledy do jeho strání.

Téměř od Hrobů vede cesta po asfaltu, nejnepříjemnější úsek nás čeká na frekventovené E50, po níž musíme absolvovat asi půl km, než značka opět zabočí do lesa. Vytrvalým, několikakilometrovým stoupáním se dostáváme k Buchlovu. Hradby opět vidíme, když už si na ně můžeme téměř sáhnout. Nedostatkem turistů tahle památka netrpí, nejbližší prohlídky mají vyprodáno, ale teď už nikam nespěcháme, takže půldruhé hodiny čekání tolik neznamená. Kupodivu v samotném areálu hradu lidí zas tolik není, procházíme prodejní výstavky zbraní a užitného umění, posloucháme dívky hrající na nádvoří na flétničky a ona hodina a půl uteče jako nic. Prohlídku zahajuje pověst o lípě, která se zazelenala, ač zasazena vzhůru nohama a dokázala tak nevinu královského zbrojnoše. Mě však mnohem víc zaujala borovice na druhém nádvoří jejíž kmen vyrůstá ze zdi nad vstupem na prohlídkovou trasu. Samotná prohlídka je dost úmorná, dalších devadesát minut, nicméně výhled z hradeb a věže na chřibské lesy za to stojí. Východním směrem od Buchlova se nachází vrch s kaplí sv. Barbory s hrobkou majitelů hradu. Znamená to sestoupit nějakých padesát metrů dolů a znovu nabrat výšku. Stíháme tak akorát poslední prohlídku. Pomalu se začínáme poohlížet po místě k spánku. Loučka kolem kaple k tomu docela svádí, ale nakonec si dáváme ještě jeden sestup k Zechovskému potoku (tentokrát už o něco prudší) a výstup na Břesteckou skalku (cca +180m) s výhledem zpátky k Buchlovu a Holému kopci a pár rovnými flíčky na spacák i ohniště.

Další den následuje civilizovanější část putování. Nejprve Chabaně se sekvojovcem obrovským a posléze cesta do Velehradu. Vzduch se tetelí nad dozrávajícím obilím, zpětně se otevírá nádherný výhled na Buchlov a mírným klesáním se dostáváme na dohled Velehradskému kostelu. Vzhledem k cyrilometodějským svátkům je bývalé centrum Velké Moravy beznadějně ucpáno. Probojovat se ke kostelu nemáme šanci. Naštěstí sem nemíříme kvůli Velehradu ale kvůli sousední Modré, kde byl letos otevřen archeoskanzen - slovanské opevněné sídliště z doby Velké Moravy. Vstupujeme dovnitř opevněnou palisádou a postupně procházíme část zemědělskou, část mocenskou a na závěr domky řemeslníků. Jakoby je jejich obyvatelé jen na chvíli opustili. Nad ohništěm visí kotlík, na trámu u stropu se suší bylinky, naproti je položen pecen chleba a pár jablek, v hliněné nádobě uložené obilí. Je možné se natáhnout na lůžko vystlané kožešinou, posadit se do panovnického křesla v knížecím domě nebo pozorovat řemeslníky při práci. Zahloubené zemnice, hliněné i roubené domy, knížecí obydlí - všechny objekty jsou vystavěny na podkladě skutečných archeologických nálezů v okolí Uherského Hradiště a Starého Města. Mimo vlastní areál (vstupné 50,- Kč) stojí replika kostela sv. Jana Křtitele vedle něhož je vyznačen půdorys původní stavby.

Asi půl kilometru za Velehradem, na potoce Salaška je kemp, kde ve studené sprše smýváme špínu cest a doplňujeme zásoby pitné vody. Po dalším kilometru odbočujeme lesní cestou vlevo (kratší varianta k Buchlovskému kameni vede značenou cestou přes vesnici Salaš) kolem pomníčku, kde v 33 roce zahynuli při plnění povinností dva členové četnictva, jak praví nápis. Cesta samozřejmě brzo mizí, takže se držíme potoka, který je tu naštěstí jenom jeden. Déšť a neustálé hřmění dokreslují atmosféru podivného lesa. Bříza a buk tvoří prazvláštní pospolitost. Není tu jediné stéblo trávy či jiné zeleně jak by člověk čekal v březovém hájku. O to podivněji působí v té temnotě bělostné kmeny bříz. Bříza a buk, světo a tma, jing a jang. Potok nás vyvedl na cestu, za ní začíná smrkový les. Déšť houstně a tak asi patnáct minut čekáme pod ochranou bukových větví a po oné cestě se posléze dostáváme na žlutou a po ní až k Buchlovskému kameni, kde hodláme strávit poslední noc. Kousek od něj stojí ještě malý Buchlovský kámen a při troše šikovnosti je na oba dva možno vylézt. Přestože blízko ohniště u kamene je i rovný plácek na spaní, stává se nám nakonec útočištěm turistický přístřešek na okraji louky. S večerem nás do něj zahnalo krupobití. Přístřešek sice není úplně neprůtočný, naštěstí máme igelitové plachty, z kterých budujeme ještě jednu střechu. (Tur. přístřešků kolem cest jsme potkávali po Chřibech docela dost, takže kdo potřebuje v noci něco pevného nad hlavou nepřijde tady zkrátka).

Ráno se probíráme do šedivosti a mlhy. Přesto si nemůžeme odpustit výstup na nejvyšší vrchol Chřibů Brdo (586 m). Je to koneckonců jen dvousetmetrová odbočka z našeho směru s téměř nulovým převýšením. Nakonec se ukázalo, že dobývat hlavní vrcholy se vyplatí i tehdy, když mapa neslibuje žádnou zajímavost. Na vrcholové mýtině se proti nám vynořila mlhou a lešením zahalená starobylá kamenná rozhledna. Že by na ni v mapě zapomněli? Vysvětlení dostáváme záhy, když na tabulce vedle vchodu čteme, že základní kámen byl položen roku 2001. Vystoupat nahoru se ještě nedalo, nicméně rozhledna vypadala ve stavu finálních úprav a při příští návštěvě ji rozhodně nevynecháme *. Další zastávkou je turistická chata Bunč, neopovrhneme lehkým občerstvením před závěrečnou silniční etapou do Zdounek. Dalo by se tam sice dojít i po značce, ale v tomhle nečase chceme být už co nejdřív ve vlaku. Ještě si prohlédneme opravenou zvoničku pod chatou, na níž prý místní hajný třikrát denně zvoníval, aby lesní dělníci věděli kolik je hodin, a za půldruhé hodiny (trochu nás zdržely třešně u cesty) už sedíme ve Zdounecké cukrárně u nádraží na čaji.

*rozhledna na Brdu byla slavnostně otevřena 28.10.2004

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007