lesní velikán

Bukovské vrchy 2000

Příběhy. Cesty. Kříží se a proplétají. Často je od sebe nerozeznáš. Kterou cestou se dát a který příběh prožít. Stačí zaváhání, krok stranou a všechno je jinak.

Vydejte se se mnou vstříc příběhu až daleko na hranici naší země...

Odehrává se v kraji bukových lesů, pravoslavných kostelů a zvláštních lidí. Jeden z těch co se nevyprávějí u táborových ohňů. Plameny ho vypálily do noční oblohy, vítr ho vplétal do vlasů. A když jsme odešli, příběh zůstal. Ukrytý v kůře stromů toho zvláštního lesa. Čeká, aby ho mohl prožít někdo další. Jinak a přece stejně.

Tak jako mnoho dalších příběhů ani tento nemá děj, zápletku a pointu. Je spíš vyprávěním o příběhu, než příběhem samotným.

Pět nocí pod temnou oblohou, na níž nejsou vidět hvězdy. Koruny stromů se splétají nad tvojí hlavou a jen nerady vpouští do svého světa cizince. Snad jen měsíc má privilegium nahlédnout a potěšit svým světlem ušlé poutníky. Byly to tajemné chvíle, když se mezi stromy objevilo malé světélko, jakoby kdosi rozžal lampu na zápraží starého domu. Věděli jsem, že je to měsíc, a přesto jsme znovu a znovu propadali jeho kouzlu. A pak přicházely sny stejně tajemné jako onen les. A noc tam byla skutečnou nocí, zatímco den měl nádech zelenavého přítmí. Klidný čas v listnatých lesích. A zároveň tě tam přepadá zvláštní druh bázně. Obavy z neznámého. Mýty a legendy. Mnohé z nich jsou nepřeložitelné do lidského jazyka. Ale snad jen tvým očím nepřivyklým tomuto kraji se zdají tolik rozdílné od příběhů z domovských strání.

A jak to bylo doopravdy?

Myslím, že jsem měla zbystřit už ve chvíli, kdy Čajda otevřel autoatlas, zapíchl prst do nejvýchodnější části Slovenska řka "tady jsem ještě nebyl". Jenže vzhledem k tomu, že návštěva Bukovských vrchů byla mým letitým snem, bez námitek jsem kývla. Navíc Klára, která mi Čajdu na ten týden dohodila, je má kamarádka, od níž bych nečekala nic špatného a tak mi stačilo, když Čajdu charakterizovala slovy, že rád chodí a tudíž si budeme určitě rozumět.

Chápat, co těmi slovy myslela, jsem začala už po prvních metrech chůze z Nové Sedlice. Minuli jsme odbočku značky. Tehdy Čajda vytáhl buzolu, pravil tudy a zmizel v hustém lese. Když jsem pak na vrcholu Kremence lapala po dechu, děkovala jsem bohu, že jsem odmítla Čajdův návrh střihnout si před Bukovkami ještě Vihorlat...měla jsem pocit, že to bychom rozhodně nemohli stihnout, ale teď mi k mé velké hrůze došlo, že s Čajdou klidně.

Ostré tempo jsem vydržela den a půl, přesto jsme na Dukelský průsmyk dorazili už za čtyři dny. Čajda ovšem s čtyřhodinovým náskokem.

Stopem jsme se vrátili do Vrútek, kde jsme se rozloučili, neboť mně narozdíl od Čajdy zbýval ještě týden dovolené, a ten jsem hodlala strávit ve Slovenském ráji.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007