Vyprávění o vandrování, o aiki v nás, putování šneka V. nevyjímaje

Vítejte flipik@seznam.cz na stezce

Aktuálně z našich luhů a strání 2005

Co je proti věčnosti pár dní. A přesto ... strávíš-li je na dobrých stezkách, co je věčnost proti nim.

Do sekretáře přibylo další archivní šuple a já jen doufám, že rok 2005 bude ve všech ohledech stejně bohatý jako ten loňský. Víc jak 1200 km procestovaných po vlastní ose a hezká řádka zážitků je doprovázející svorně odpočívá v naší paměti a my se počínajíce návštěvou boubínské rozhledny vrháme do lákavě neznámých vod nového roku.

21. – 23. 1. 2005 Lednová klasika - Aljašská pošta. Letos spíš asfaltová rallye z Ševětína do Strážkovic. Ale i tentokrát provázena vteřinami nečekaných zážitků, nečekaných setkání.

únor 2005 Po návratu z Aljašky konečně začal padat sníh. Azurová obloha, lehounký prašan, perfektně projeté stopy. Tak vypadaly první dva únorové víkendy. Ten třetí jsme sice opouštěli Šumavu za oblevy takřka jizerskohorské, ale naštěstí to byl jen jednodenní výstřelek počasí. Zima nekončí, zima trvá. trasa

18. – 20. 2. 2005 Ten kdo nejezdil celý život na špatně namazaných běžkách těžko pochopí moje pocity z prvního setkání se skialpinistickým vybavením. Nikoliv sjezdy, ale stoupání do prudkých svahů Krkonoš mě přivádělo do stavu vytržení. Stoupání. Teprve ve spojení se skialpy dostává tohle slovo ten správný výraz. Krok za krokem, metr za metrem, pomalu a bez námahy (teda relativně :o). Bílá čepička Sněžky vyčuhuje z mraků, hřebeny přecházejí do absolutně zimní krajiny. Smrky jsou zalité do ledové polevy tak, aby nevyčuhovala jediná jehlička. Jen bílá, bílá, spousty odstínů bílé. trasa

březen 2005 "Je to prostě velká krásná zima jak má být" shrnul v nějakém rozhovoru můj oblíbenec, klimatolog V. Cílek veškeré dramatické články českých deníků hemžící se slovy jako krize, kalamita a nezvladatelná situace. A jediná krize je v tom, že má víkend jen dva dny. Na Čertově hrbatině, která je po dva víkendy naším běžkařským cílem leží půl metru sněhu, od letoška tu projíždějí asi 60 km stop a co je hlavní, moc lidí o tom zatím neví. trasa

26. – 28. 3. 2005 Jeden krok, druhý krok, žuch po koleno do sněhu. Jeden, druhý, třetí, žuch do půl stehen ve sněhu. Vyhrabat se a znovu, raz dva tři...Z našeho dočasného seníkového nocležiště jsme vyrazili ve čtvrt na deset a na vrcholu Králického Sněžníku o deset km dál stanuli o čtvrté hodině odpolední. Králický Sněžník už není pohořím jen matně tušeným kdesi u Jeseníků. Stala se z něj taková naše malá soukromá K2 a zároveň důstojné rozloučení se zimní sezónou. trasa

1. – 2. 4. 2005 Lovětínská rokle je průchodem mezi dvěma světy. Z rovinatého okolí průmyslové Třemošnice se během dvou kilometrů dostanete do příjemně zvlněné krajiny s dominantou hradu Lichnice na obzoru. Mikrovandr Železnými horami.

8. – 10. 4. 2005 Dny se dlouží, nedělní návraty začínají vonět kouřem. Mezi skalami zbytky sněhu, podél cest rozkvétající fialky. S deštěm v patách a pískovcem nad hlavou Maloskalskem. trasa

16. – 17. 4. 2005 Ze severu k jihu. Zrcadlový obraz minulého víkendu. Slunečné Hruboskalsko.

23. 4. 2005 Mají tam čertí lebku s rohy a hřích zpodobněný v obrázku metalového hudebníka. Kde? V Sázavském klášteře. A nejen přes něj vedl náš cyklovýlet Posázavím. trasa

29. 4. – 1. 5. 2005 Těžko mohli tušit zakladatelé Templštejna, Rabštejna a Sedlce, že se jednou nad rozpadajícími se zdmi jejich sídel vztyčí zdi mnohem vyšší a mocnější. Kdykoliv jsme vystoupali nad údolí Jihlavy či Oslavy, nebylo možno je přehlédnout. Věže dukovanské jaderné elektrárny. Radioaktivní vandr číslo II., stejně jako minule rozpálený sluncem, poznamenaný množství kilometrů a díky přelomu měsíce tak trochu i čarodějný.

7. 5. 2005 Nejméně jednou ročně je nutné provětrat kolo cestou z Prahy do Jižních Čech. Řepková pole se předhánějí s lány pampelišek o to, kdo bude žlutější, protivítr nás občas nutí přehodit lehčí převod i na rovině a závěrečných dvacet km v dešti nemá chybu. Díky tomu, že tentokrát začínáme až v Čerčanech nám na tachometru naskakuje pouhých 80 km a jediným kopcem se stává Čertova hrbatina s Javorovou skálou.

14. 5. – 15. 5. 2005 V korunách třemšínských stromů hučí celou noc rozbouřené moře. Ještěže nás brdský Fabián nechal alespoň uvařit večeři, než spustil parádní májový lijavec doprovázený silným větrem. Co se týče noclehu, měli jsme na výběr. Spát na stole v chatrném protékajícím přístřešku zabalen do plachty se ukázalo přijatelnější než nocovat sice v suché, ale poněkud strašidelné kapli opodál. Putování se tentokát neslo ve znamení rezervací jižních Brd. PR Na skalách s množstvím mravenišť, mladý bukový porost v Getsemance I. a II., obrovská jedle v Míšovských bucích a Chynínské buky, které jsou skutečným brdským pralesem s velikány vedle jejichž kmenů se až tají dech.

21. 5. – 22. 5. 2005 Vždycky se mi tu vrací příběhy Vlaštovek a Amazonek. Plachetnice ve večerním tichu brázdí klidnou hladinu Orlické přehrady, naplavené dříví je proschlé a vybělené - oheň zapálíš jedinou sirkou. Květnová voda je ještě průzračná a písek, do kterého se celý den sbíralo slunce hřeje do zad. Všude klid, sezóna ještě nezačala.

27. 5. – 29. 5. 2005 Z podzimu nám Lužické Hory zůstaly dlužny Popovu skálu. A navíc jsme z té doby měli tip na jeden pěkný spací plácek. Start byl tedy jasný předem. Nedělní zakončení vandru pak vykrystalizovalo z tropického vedra, a to časně ranním výstupem na Ještěd. Ale první jsme stejně nebyli.

4. 6. – 5. 6. 2005 V sobotním dešti jsme tři hodiny seděli na autobusové zastávce v Želči a pozorovali cvrkot. Nešlo nám do hlavy, kde se na té jediné vesnické křižovatce bere takový provoz. Když jsme pak v neděli tuhle křižovatku při hledání hospody (která mimochodem stojí přímo u ní) projížděli asi počtvrté , zažívali jsme cosi jako náhlé osvícení :o) To jen tak na okraj. Náplní víkendu kupodivu nebyly dešťové meditace, ale návštěva Červené Lhoty.

25. 6. – 26. 6. 2005 Noční Peklo s kuňkáním žab a temnými tůněmi bylo mnohem působivější než tenhlevíkendový průchod za bílého dne. Zato nás nadchly Holanské rybníky napájené soustavou kanálů tesaných ve skále.

2. 7. – 6. 7. 2005 Kozy a pařezy. Nejstručnější charakteristika druhého dobytí Králického Sněžníku, dva silné okamžiky naší cesty a vděčný motiv většiny pořízených fotografií. Stádečko koz jsme potkali na Klepém, kde daleko od civilizace vypásalo borůvčí ve vrcholovém suťovisku a narozdíl od svých alpských příbuzných se jevilo velmi společenským. Pařezy byly ve skutečnosti proschlé kořeny vyvrácených stromů sluncem a větrem dovedené k nevyšší sochařské dokonalosti, v galerii pod širým nebem, ve finské krajině kolem srubu na Smrku, nejvyšším bodě Rychlebských hor.

9. 7. – 10. 7. 2005 I stokrát známá krajina překvapí, i krátký cyklovýlet může skončit velkým objevem. Třeba rozhlednou, kterou nově otevřeli v Raděticích u Bechyně. trasa

16. 7. – 10. 7. 2005 Alespoň jednou za rok do velkých hor. A pokud možno vyšších než loni. Tentokrát tedy Julské Alpy. Rozsáhlá suťoviska, ostré vrcholky, exponované chodníky. Louky v záplavě růžových rododendronů, alpští mloci a zírající kamzíci.

5. 8. – 6. 8. 2005 Je trochu jiné než jak jsme si je zvykli vídat z autobusu při cestách na sever. Bez ostrých sopečných kuželů, mnohem lesnatější a zapomenutější než jeho západní část. České Středohoří na východ od Labe.

12. 8. – 20. 8. 2005 Žije si vlastním životem, strmými srázy oddělená od okolního světa. Specifické klima, specifická fauna i flóra. Opar tajemství vznášející se mezi propastmi a jeskyněmi s jejich romantickými názvy. Diviača priepasť, Vlčia diera, Zvonivá jama - bezděky mě napadá srovnání se Zadní zemí. I Slovenský kras je místo, kde můžeš na malém prostoru nachodit desítky kilometrů a stále bude co objevovat. Díkybohu nejde o oblast masové turistiky, takže i přes status národního parku tu panuje jistá volnost.

2. 9. – 4. 9. 2005 Lezeme křovím a suťoviskem s vidinou hromady kamení, která kdysi bývala rozhlednou. Jenže na vrchol vede široká cesta, nákladní tatra tam túruje motor a vedle ní vyrůstají základy rozhledny nové. "Tady co je to nahrnuté kamení měli trampové udělaný flek na spaní, tak to pak musíme vyčistit, aby se tu zase dalo spát" Nevěříme vlastním uším. Strážný vrch u Merboltic - České středohoří podruhé.

9. 9. – 11. 9. 2005 Možná jednou přijde čas, kdy při plánování cesty budeme hledat nějaký výhledový kopec, na němž nestojí žádná rozhledna. Sedlo už to určitě nebude. Zatím tu visí jenom oznamovací tabule a na skalách s nádherným výhledem na panorama Šumavy panuje pozdně letní klid.

17. 9. – 1. 10. 2005 Čekáme co přinese další den a cíl je až do konce nejistý. Jednou máme nad hlavou širé nebe, podruhé klenbu zámeckých komnat. Týden strávený v sedle bicyklu a kol dokola Český les.

8. 10. – 9. 10. 2005 Kokořínsko není jen stejnojmenný důl, hrad a snad ještě známé pokličky. Je to i spousta dalších míst, o kterých průvodce píšou jen spoře, příp. nepíšou vůbec a musíte si je objevit sami. Na lidi tam narazíte vyjímečně a brzo začnete mít pocit, že Kokořínsko je úplně opuštěný kraj. trasa

15. 10. – 16. 10. 2005 Babí léto pokračuje, houby rostou a Kokořín je za rohem. trasa

22. 10. Rozhledna Kuníček. Je zvláštní, je svá a navíc její otvírací doba přeje poutníkům. Že má otevřeno i v říjnu není u rozhleden samozřejmostí, byť chladný podzimní vzduch nahrává výhledům víc než léto, a že byly dveře dokořán i v pět hodin odpoledne už mi přijde vyloženě nadstandard. trasa

29. 10. – 30. 10. 2005 Ten víkend jsme ještě netušili, že krásné počasí nad Slapskou přehradou uzavírá letní sezónu. Stezka vybudovaná vysoko nad hladinou obepíná Drbákovské skály a svým charakterem se blíží horským chodníkům. Prochází zdánlivě nepřístupné skalní stěny a díky mnoha vyhlídkám lze strávit na několikakilometrovém úseku větší část dne.

17. 11. – 20. 11. 2005 A jsme zase v tom. Svět kolem se zužuje na myšlenku dojít a nezmrznout. Není lehké se jí držet, když na hřebenech Jizerek leží od dvaceti centimerů sněhu výš a stále padá. Jenže Jizerky nejsou jenom útěky, ale i trochu toho štěstí, takže místo noclehu ve sněhovém dolíku pod smrčkem nás neplánovaně čekají dvě noci pod střechou poských chat. A že to nejsou chaty obyčejné...

26. 11. – 27. 11. 2005 Zima si letos pospíšila a Jizerky se ztrácejí pod náporem běžkařů. Až na posledních kilometrech máme možnost užít si samoty hor. Kolem noční ticho, jen vody Jizerky šumí z každé strany mostu v jiném tónu. O pár minut později přecházíme Jizeru a čeká nás poslední stoupání k bývalé hájence v osadě Orle.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007