Vítejte flipik@seznam.cz na stezce

V našich luzích a hájích v roce 2003

Nedlouho po údolí Loučky následoval radioaktivní vandr kolem Temelína, resp. kolem Hněvkovické přehrady, kterou se nám podařilo zdolat ze Ševětína až na Hlubokou. Pro mne to bylo tak trochu putování do nostalgie. Purkarecký kostel je pořád stejný, ale jinak bych tam nepoznala ani chlup. A když večer usínáme na Karlově Hrádku, napadá mne, že je to skoro na den přesně dvacet let, co jsem v jeho zdech pobývala poprvé.
Následuje po čertech vypečený vandr z České Lípy na Staré Splavy a Hradčanky. Peklo je totiž plné žab a myšlenku na putování pekelnou sluneční výhní nám vnukl nejspíš sám ďábel. Ostatně ďáblovým dílem byly údajně i Provodínské kameny, náš nedělní cíl.
Co je proti věčnosti pár dní. A přesto ... strávíš-li je na dobrých stezkách, co je věčnost proti nim. Letní dovolená trvá jen týden, ale stíháme za tu dobu vandr po Fatrách všech velikostí i se spojkou přes Chočské vrchy.
Zážitky z Českého Švýcarska určitě nepatří k těm, které splynou s ostatními. Alespoň pro mne. Zadní Země jakoby na důkaz své přízně vydala jedno ze svých tajemství. Stülpnerovu poustevnu. Místo patřící na pomyslnou galerii jíž jsou obdařeny všechny krajiny, galerii jejíž vstup je nutno hledat mimo značené cesty při nových a nových setkáních. I přes rozhovor s ochranářem, i přes tu spoustu zrušených ohnišť a cedulek se zákazem vstupu věřím tomu, že Nevrlého Zadní Země stále žije a prostě se jen musí častěji otřepávat z přílišné přízně Národního parku České Švýcarsko.
Odcházejícímu létu máváme z dalšího vlaku na východ. Před lety při cestě bůhvíodkud mě na mapě upoutal název tohohle koutu Slovenska. V tom okamžiku cosi zabušilo na mou srdeční komoru a protivným pisklavým hláskem se dožadovalo vstupu. Od té doby bydlí se mnou. Touha poznat zemi tajemného jména, zemi koní - Muráňskou planinu. Září na Muráni patří ocúnovým loukám, červeným jeřábům a jelenům rušícím noční klid. Je časem stromů zbarvujících se do podzimova, časem bukvobraní.
První říjnový víkend zakoušíme sychravé doteky podzimních plískanic nedaleko hradu Kašperka. Sobotní teplý podvečer jasného nebe se s půlnocí láme do chladné deštivé neděle. Trhli jsme rekord v počtu kilometrů (asi 13 za celý víkend) i v množství času stráveném v příjemné kašperskohorské hospůdce, kde vzhledem k proudům vody valícím se z nebe trávíme neděli. Přesto o akci nebyla nouze. Počínaje nočním putováním ze Sušice, přes větrný spánek na keltském hradišti až po šípkovou marmeládu (no dobrá, ta až tak akční nebyla. Ale nezapomenutelná rozhodně!). I doprava přála dobrodruhům. Ze tří autobusů námi použitých dojel v pořádku pouze jeden, další dorazil se zpožděním (proto onen noční pochod) a ten poslední bohužel nedojel vůbec. Těm co zůstali v polích s nepojízdným vozidlem zbyly nejspíš oči pro pláč, nám zůstalo setkání s dobrými lidmi a noční vlak na Prahu.
17. – 19. 10. Stačí dva týdny v pražských ulicích a venku už to zase vypadá jinak. Nefalšované Indiánské léto v Zadní Zemi. Poránu nohy kloužou na lehké jinovatce a studené slunce prosvětluje náš kemp nad Dolským mlýnem. Svátek modrého nebe na skalních vyhlídkách a večer pečené kaštany zpod Pravčické brány.
1. – 2. 11. Nehrajeme na náhody a ony přicházejí. Blízká je mi řeč ohně, který skutečně jen náhodou hoří dlouho do noci po oba víkendové večery. Ve stejné večery kdy po staletí zapalovali ohně naši předkové. Samhain, Den všech svatých, Dušičky. Jasno o všech těch svátcích si děláme až zpětně. Hradčanské stěny, Velká a Malá Buková, zaniklá obec Strážov. Temný otvor ve stráni, zdobený pitvornými obličeji pískovcových skřítků, pohanských bůžků, dušemi těch co propadli peklu. Každému podle jeho fantazie a nátury. A věřte tomu, že když se uvnitř rozhoří plameny věčného ohně (ráno stačilo zafoukat a z popela opět vyskočily jiskry) a narudlá záře prosvítí černou skálu v černé tmě, nezůstane chladnou ani fantazie toho největšího stoika.
15. – 17. 11. Vandr jižním pohraničím nese ve svém erbu kámen a sklo. Život sklářských osad připomínají sice už jen místní názvy, ale o to působivější je objevení aleje věkovitých stromů ve smrkovém mlází, rozsáhlých luk uprostřed hvozdu, spečeného skla na zdech bývalé pece. Huť Pavlina, Janova, Stříbrná, Skelná, Terčí. A kámen? V jedné vesnici mu tady dokonce postavili kostel. Křesťané s pohanskou duší. A nejvyšší vrchol Novohradských hor se nadarmo nejmenuje Kamenec.
5. – 7. 12. Stezkou elfů za svitem měsíce a hvězd. Z vimperské kotliny zahalené mlhou stoupáme blíž nočnímu nebi. Přes louky, kde mlha sklouzává do vlhké trávy. Přes lesy, kde se měsíční světlo s neslyšným cinkáním odráží v ledové výzdobě šumavských smrků. Přes noční čas až k vrcholu hory Boubín. Ještě doznívá tichá opuštěnost zamrzlého Boubínského jezírka, první sníh a dusot koňských kopyt z tmavých luk u Zátoně, když o půl třetí ráno usedáme u roztopených kamen. Byla to výprava za sněhem a nedělní zasněžená cesta přes Strážný, Bučinu a prameny Vltavy na Kvildu definitivně zakončila letní sezónu.
12. – 14. 12. Jizerské hory pro mne vzdycky byly Islandem kapitána Kida, v druhé řadě pak horami, kde u cest lidé stavěli a staví pomníčky povětšinou smutným lidským osudům. Prodloužený prosincový víkend ovšem zapsal do jizerskohorské vandrovní kolonky novotou vonící asociace. Po nás potopa – mohl by znít podtitulek cesty hřebenem Jizerek. Hluboká temně hnědá tůň v místě, kde jsme večer postavili stan naštěstí pohřbila jen pár stanových kolíků. Ale stejně...když člověk zrovna nad ránem nestojí bosky po kolena v ledové vodě, je příjemné znovu vyvolat z paměti obrázek omoklých tmavých balvanů zasazených do roztávajícího sněhu. Černý a Bílý Štolpich, černobílé rokle. A takřka na přání naplněné vodopády Jedlového potoka, který stejně jako my uháněl nedělním ránem do Josefova Dolu.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007