pohled do lomu

Vandr po americku ...

No tak přesně takhle se to odehrálo. Myslím, že ty tři tečky jsou dostatečně výmluvné. Moje první seznámení s podzemím bylo důkladné. Chtěla jsem projít všechny lomy a tudíž mi v neděli večer všechno splývá v jedinou blátivou vzpomínku s temným otvorem na jednom konci a prudkým srázem na konci druhém. Někde mezi tím jsou zasypané chodby, my dva plazící se čvachtavým jílem, noc nad Malou Amerikou, kolmé skály Mexika, ranní kafe s rumem, sobotní Peteho vyprávění, a taky Hagen, ovesná kaše s čokoládou...Spousta střípků z Vladimírovy ulity tvoří příběh jednoho lednového víkendu.

Páteční večer, nádraží v Berouně a stezka vedoucí kolem řeky. Tím to začínalo. Hned za městem se od vody zvedají skály. Velké temné stíny na pozadí noci. První lom, první štoly-Alkazar. Zatím ještě nedokážu ocenit jejich prostornost a suchost. To až zítra...

Škrábeme se vzhůru strání, nahlédnutí do Barandovy jeskyně. Přecházíme pole a jsme u dalšího lomu. Procházet v noci mezi skalami je zážitel. Beruška poskládaná z kamenů a zavřené štoly. Díra do nitra země. Noc je ještě mladá, ale už ne natolik čilá, abychom pokračovali v cestě. Přespáváme tedy v jakési komfortní skalní ubytovně. Slanina k večeři a jen co jsme zalehli, začal Marian s Hagenem. Pak se divte, že mě v noci vyděsily myši, promenující se šustivě po odhozeném igelitu.

Ale přišlo ráno a nesměle a víceméně marně se nám cpalo do zavřených dveří. Vylezla jsem ven a snažila se mžourat do jasného světla. Teprve po protření zraku v jedné z kaluží, se okolí drobet zaostřilo. Proběhla jsem lomem a objevila jednu nechráněnou díru, která nám včera unikla. Tam uvnitř jsme dostali první blátivé pohlazení, když jsme se marně snažili vyšplhat po kluzké stěně. Není se čeho chytit a bláto klouže a klouže, chybí sebemenší pevný bod, všude jen mazlavá hmota, přívětivě se lepící na všechno, čím se jí dotkneš.

Mírně zablácení vylézáme ven a pak už nás čeká cesta na Malou Ameriku. No a tady někde začíná ten temný otvor na jednom a prudký sráz na druhém konci. V hlavně znějí jména Soví lom, Pusťák, Jižní kříž, Hlavní štola, Hagenova studánka , a další a další...Jo a taky ta parta, co jsme ji potkávali každé dvě hodiny a na jejichž stále zoufaleji se opakující dotaz jsme museli dávat zápornou odpověď. Při pohledu na naše více a více zablácené postavy nemohli pochopit, jaktože jsme ještě nebyli na Velké Americe :o)) A neustálé Marianovo připomínání Hagenovy přítomnosti. Teda, ne že bych se snad bála, ale...Jeden nikdy neví, že jo. A znovu do štoly a ze štoly, vyplivnout bláto, protřít oko, dolů ze stráně a pořád dokola.

K našim batohům se vracíme za tmy. Ještě chvíle posezení nad setmělou a opuštěnou vodní hladinou Malé Ameriky. Jsem ráda, že mám pod nohama pevnou zem a nad hlavou volný nebe. Večer utíká při kytaře a vyprávění, aby skončil postáváním kolem dohasínajícího ohně, který vesele dohasíná asi do jedné hodiny ranní. A řeč plyne. A nejhorší jsou ovšem trpaslíci, proto nepřekvapí, že Pete je bývalý aikidista. A spát. Menší komfort, větší chladno.

Ve štole je pořád tma a tma a tma, takže vstáváme někdy v deset. Docela překvapí sluníčko a modrá obloha. Než se nasnídáme a dobalíme, je poledne. Vracíme se na Malou Ameriku za účelem tvorby fotek a pak letem světem na Ameriku Velkou. Po ocelovém laně dolů, po chatrném žebříku a hasičské hadici nahoru a štolou s blátíčkem po kotníčky k oknům na Mexiko. Chmurnost sama. Kolmé stěny a dole věčnej stín. Převrácené důlní vozíky a černající se jícny štol.A čvachty čvachty zase zpátky. Scházíme k vodě, vaříme polívku, marně se snažíme dostat blátivou masku z bot. Marian se mě ještě snaží zatáhnout dolů do Mexika. Sebevrah však nejsem a tak spouštění se z desetimetrové kolmé skalní stěny po tom slabém špagátku, co má s sebou, odmítám. Až na pár vyjímek jsem totiž normální.

Vracíme se přes vápenku a cestou necestou kolem sluncem ozářeného Karlštejna a v hlavě se rodí další vandr...

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007