Aljašská pošta 2004

Aljašská pošta se koná každoročně v lednu kdesi v Jižních Čechách. Fádní pochod délky cca 25 - 30 km s min. převýšením. Na první pohled. Já osobně jezdím na Aljašku kvůli pohledu číslo dvě zahrnujícím mimo jiné noční čas, sníh, neznámou krajinu, značky neuvedené v mapách a mapy, které se zcela vymkly kontrole svých tvůrců. Kvůli bludičkám baterek svádějícím z cesty, euforii z rychlosti, z vlastní únavy, ze společenství stejně postižených.

Vloni avizovaná cesta na jihozápad zamířila k Českým Budějicím. Díky teplotám pod dvacet stupňů nelze letošní Aljašské poště upřít realistický nádech. Jinovatka tvořící se na vnitřní straně bundy hovoří za mnohé. České dráhy nekazili hru a topení ve vlaku vypnuli už za Benešovem (v odborných kruzích se tomu říká aklimatizace) a na holubovskou lokálku nacpanou až po střechu individui v zeleném se přišla podívat celá dopravní kancelář. Ze startu vyrážíme krátce před půlnocí po trase Holubov - Boršov nad Vltavou - Kamenný Újezd - Římov - Ločenice .

Možná mě někdo obviní z podjatosti (nepopírám že k Aljašce mám osobní vztah), ale cesta se nedá nazvat jinak než pohodovou. Až do Boršova se držíme červené značky. Trochu mi tu chybí ono kouzlo rozptýlení davu v polích ihned po opuštění obydlené zóny - i když někteří se snaží. Nicméně co se týče krajiny je to i za tmy zřejmě nejhezčí úsek cesty. Pěšina místy stoupá vysoko nad ledové kry sevřené ve vltavských březích. Mrazivá hvězdnatá noc, bílá stezka ukazuje směr. Teprve za druhou kontrolou, po překročení mostu v Boršově dostáváme trochu více volnosti v rozhodování. Nechtěně míjíme plánovanou odbočku a teprve víska Březí upozorňuje, že tudy ne přátelé. Naštěstí je to jen malá zacházka. Tentokrát jsme my ona skupinka, která se na styčném bodě několika tras vynoří z celkem nepravděpodobného směru vytvářejíc tak nezaměnitelný kolorit Aljašské pošty.

Procházíme Kamenný Újezd, spojujeme se do hlavního proudu s těmi co obcházeli vesnici z druhé strany, překonáváme Plavnice a poslední kontrolu. Cíl za rohem a pořád se nějak nedostavuje dobře známý pocit z posledního úseku cesty, kdy se člověk pohybuje už jenom silou vůle s přáním co nejdřív někde upadnout a umřít, příp. se alespoň vyspat. Je fakt, že mě z nastupující otupělosti probralo kroužení Římovem, z kterého se ne a ne dostat. A přitom zpětně při pohledu na mapu je všechno jasné. Ať žije bludný kořen u kostela. K hrázi Římovské přehrady se dostáváme úplně z opačné strany a aby toho nebylo málo znovu scházíme z červené značky. Opět jsme se nechali unést davem. Naštěstí za polem je silnice a u silnice Mokrý Lom, kam jsme měli původně namířeno, byť poněkud jinudy. Další už jsou Ločenice. Půl sedmé ráno, zhruba pětačtyřicáté místo. I to svědčí pro skutečnost, že trasa byla letos opravdu krotká hlavně díky přímosti značených stezek a tudíž minimu bloudění.

Bohužel, letos ani hvězdy ani osazenstvo aljašského týmu nejsou nakloněni trávit sobotu stylem chléb a hry, takže po vycházce slunečnou bělomodrou krajinou přes Svatý Jan a Římov do Holkova končíme naši aljašskou pouť a z krajiny volných obzorů se vracíme zpět do Prahy.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007