Aljašská pošta 2003

Kolem desáté hodiny večerní odstartuje výstřel z pistole každoroční závod Aljašské pošty. S obálkou v kapse a s desperády v patách vyráží skupinky pošťáků k určenému cíli. Plán bloudění si každý sestavuje individuálně. Letos na trati Leskovice - Ratibořské Hory.

Úděsné tempo prchajících tryskomyší nasadila Terka. Vojta tvořící druhou třetinu našeho týmu se přidal a tak se stalo, že do cíle jsme dorazili na čtyřicátém místě ze zhruba 160 zúčastněných. A to i přesto, že od poslední kontroly už jsem tempo udávala z pozicie asi deset metrů za výše zmiňovanými. I tak jsme v závěrečné etapě snížili náskok asi o dvacet lidí (to jen pro dokreslení, že letos byla pošta nejen Aljašská, nýbrž i letecká).

Původně nás vlastně bylo pět. Ale ke ztrátě Petra a Kuby došlo již pár stovek metrů za startem a k jejich opětovnému nalezení teprve v sobotu odpoledne na sále. Dorazili někdy v půl osmé, kdy nám už se dávno ve snech proháněli medvědi a vlci aljašské divočiny.

Zkratky nebyly ani tak dobrodružné a dlouhé jako spíš mnohočetné a nedobrovolné. Snad i tím se dá vysvětlit, že mnohem pomaleji se pohybující skupinky se znovu a znovu dostávaly do vedení a my je znovu a znovu nechávali za sebou. Ale také je možné, že základní fyzikální vlastnosti prostoru na Aljašce prostě neplatí.

Stačí jednoduchý příklad. Při přesunu z bodu A do bodu B po přímce tvořené turistickou značkou vyrazí ve stejnou dobu pět skupin pošťáků. Pohybují se obdobnou rychlostí a ve stejný čas dorazí do bodu B. Dosud je vše logicky v pořádku, až na skutečnost, že do cílového místa přicházejí min. z pěti různých stran.

Pravda, možná jsme na tom rozcestí, kde zelená šipka turistické značky ukazovala vlevo měli odbočit a ne čekat až narazíme na zelenou odbočku turistické značky vlevo (to jen ve zkratce přiblížení našich myšlenkových pochodů něco po půlnoci).

Sobota uplynula napříč nicneděláním. Veselá odpolední hra zdaleka nedosahovala kvalit loňské stavby železnice přes Chilkoot. Jen jsme se vycházkově prošli při hledání významných bodů obce označených písmenky, z nichž bylo nutno složit heslo. O významnosti oněch bodů jsme zřejmě měli jiné představy než domorodci (viz. např. šifra C1 na plotě u čtyř slepic, z toho jedné pošlé). Přesto jsme díky naší inteligenci (o pozitivním působení vesmírné energie nemluvě) po nalezení šesti písmen ze šestnácti briskně sestavili celé heslo a takřka bez námahy vydělali dvacet dolarů. V předpůlnoční dražbě pak byly směněny za vítečné domácí okurky.

Drsné je podnebí aljašské pošty a po drsném začátku přišel i neméně drsný konec. Nechaly jsme se s Terkou od Petra a Kuby přesvědčit, že není lepšího zakončení, než vstát ve čtyři hodiny ráno (spát jsme šli asi o půl třetí zmoženi countrybálovým křepčením) a jít dalších deset km do Tábora na vlak. A to je asi tak všechno. Kdo nezažil nepochopí, kdo neviděl nepopíše a za rok na Aljašce zase ahoj.

úvodní stránka poslední aktualizace: 13.8.2007 - fotogalerie 2007